středa 10. září 2008
Survival Finnish
Finština asi není buhvíjak těžká, ale není podobná žádnému jazyku, který známe. Snad možná maďarštině, ale z Maďarska tu není žádný mezinárodní student, takže se to nedá nijak ověřit. Zatím jsme měli dvě lekce "Survival Finnish", kurzu, který je určen hlavně výměnným studentům. Je to začátek, takže se učíme podle obrázků jako z čítanky. Další možnost je zapsat si Finštinu 1, která je tři dny v týdnu a je dost náročná i na domácí přípravu. Na první hodině se už dokonce psal test. Jak už jsem psal minule, tak nejsem zatím moc vytížený školou, začně to naplno vlastně až příští týden. Čekají mě 4 přednášky v týdnu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
12 komentářů:
Ahoj, napiš něco finsky v dalších příspěvcích! Přidej odkaz na česko-finský slovník - existuje elektronicky?:-) BTW, když chceš najít Jendův blog, objeví se jich asi 5.. takže kdo tě hledá nemá to lehký. Take care - if possible in English, so, why not?.. pa ma
Ahoj! zajímala mě jazyková otázka, tak jsem si o finštině nějaké basic info. Finštinou mluví asi 5 milionů lidí. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion. Tento ugrofinský jazyk je obecně považován za složitý, přestože jeho gramatika je v porovnání s češtinou pravidelnější. I přes dlouhé soužití s ostatními indoevropskými jazyky, si stále zachovává své charakteristické rysy. To bys mi mohl říct - co tím myslí, že ?
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po té, co Finsko přešlo pod vládu Ruska, se ruští vládci snažili, aby oslabili vliv švédské inteligence. Od roku 1863 se mohl jazyk používat na úřadech. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnocenná švédštině.
Jak je to se švédštinou ve Finsku dnes ? Jaký je postoj Finů ke Švédům a potažmo švédštině? Jaký je rozdíl v postoji k Rusům a Švédům ? Staré rány jsou zahojeny ? Dochází k relatizivání nepříjemných kapitol historie, tak jak se o to u nás snaží Klaus, nebo?
Díky!
Jinak, to co jsi mi říkal finsky, znělo jako madarština mixlá hebrejštinou, s kousky zbylých latinských koncovek. Je to tedy asi opravdu ugrofinské, tedy pro Evropana těžko srozumitelné......
Začínám chápat název předmětu -"Survival Finnish" , tak ať Ti to leze do hlavy.
zatím ahoj, P.
AHoj, jak jsem psala rychle a nečetla to po sobě, tak se opravuju: zajímala mě jazyková otázky, tak jsem si o finštině vytáhla nějaké basic info.
jo a pak relativizování - viz Klaus.
měj se, pa P.
Ahoj Honzo, konečně jsem pochopil, jak se dostat ke komentáři. Nebylo to jednoduché. Nejdřív jsem hledal varianty na jenduvblog (říkalo to, že neexistuje), pak jsem zadával neplatná hesla.
Už jsem ale s Vámi se všemi srovnal krok, takže jsem se dopracoval až k lesson Survival Finnish.
Mám připraven blok samozřejmě k architektuře. Omlouvám se všem zúčastněnným za raní buzeraci, ale jsem vzteklý pes, když mi to nejde.
Ta
Tak ještě jednou hezké nedělní ráno. Už si pomalu zvykám, nejen finština, ale i čeština je těžká - viz moje blbosti v textu.
Připravil jsem několik blo(k)ů samozřejmě k architektuře, tak se nenechte odradit, co jiného mám psát, že?
Huomenta!
Posílám výběry z internetu, včetně některých vlastních!!! (sic)komentářů
1. Historie - české země a Skandinávie v moderní architektuře (1900 – 2000) – Z. Lukeš
Samozřejmě, že hlavní vazby z Čech byly do roku 1918 na Vídeň, kde bylo jedno z center evropské moderní architektury, zejména zásluhou Otto Wagnera. Pak také na Mnichov, Paříž a Holandsko, inspirace se hledaly i v USA (F. L. Wright), ve Skotsku (C. R. Macintosh).
Skandinávie stála vždycky trochu stranou, ale pozornost tu upoutaly práce architektů Gesselia, Lindgrena a především Eliela Saarinena, jehož helsinské nádraží bylo u nás hojně publikováno. Mimochodem, je patrné, že se dost inspirovalo i o něco starší Fantovou pražskou budovou – zajímavý postřeh, že?.
Z meziválečné éry, kdy se pozornost našich avantgardistů soustředila hlavně na Francii, Německo, Rusko a Holandsko, největšímu zájmu ze severské tvorby se těšily skvělé ukázky funkcionalismu v podání Alvara Aalta – bezesporu nejvýznamnějšího finského architekta XX. století (někdy bývá takto označován i syn Eliela Saarinena Eero Saarinen, ale ten působil takřka celý život v USA). Aaltovo sanatorium v Paimiu z přelomu 20. a 30. let patří k tomu nejlepšímu, co se tehdy ve funkcionalistické architektuře v Evropě objevilo. Byly tu i typické zvlněné aaltovské křivky i výrazná barevnost.
Hezké pondělí. Samozřejmě jsem připravil další část architektury. Protože nebudu do středy v Praze, posílám příspěvky na tři dny dopředu. (Mám na každý den jeden).
2. Modernost s pokorou – Z. Lukeš
Pozornost u nás vzbudil i krásný olympijský stadion arch. Lindegrena, který byl dokončen před plánovanou olympiádou v Helsinkách v roce 1940. Ta byla nakonec posunuta až do roku 1952 a na stadionu pak Zátopek získal své tři slavné zlaté medaile. Mimochodem štíhlá věž měla tehdy symbolickou výšku, odvozenou od světového rekordu finského oštěpaře (72 m).
Po válce pak Finsko překvapilo svět svými lesními městy, jejich prototypem se stala slavná Tapiola, budovaná v letech 1953-1964 za účasti architektů manželů Siirenových, Viljo Revella a dalších. U nás tato města získala popularitu až v 60. a 70. letech, kdy také vyšla kniha V. Dleska Současná finská architektura (Odeon 1975), která tehdy nesměla chybět v knihovně žádného architekta. Také ji mám doma a byla pro čecha opravdu převratná.
3. Sakrální architektura a hodně zajímavá – K. Pučerová
Finsko je, co se moderní sakrální architektury týká, zřejmě jednou z nejzajímavějších zemí nejen ve Skandinávii, ale na světě vůbec. Z téměř 200 poválečných kostelů, které vznikly na základě soutěží, představují velmi kvalitní tvorbu těch nejlepších architektů v průběhu druhé poloviny 20.století (u nás bohužel nepříliš známou, kromě Aalta, jehož vily jste mohli obdivovat před čtyřmi roky v Galerii Jaroslava Frágnera).
Finské kostely jsou ukázkovými příklady, jak se dá k takovému zadání přistoupit mnoha odlišnými způsoby. Působí možná až jako typologická přehlídka, všechny tvary jsou ale opodstatněné a kontextuální. Na snímcích exteriérů oceníte invenci a citlivost vůči okolí. Kostely svou architekturou sice odrážejí dobu a směr svého vzniku (nejstarší prezentovaný kostel byl postaven za války, nejmladší byl navržen před deseti lety), v něčem jsou tyto formy zároveň nadčasové.
Jsou to stavby monumentální, nebo příjemně skromné a spjaté s přírodou, ve všech člověk pocítí velmi silný duchovní rozměr. Nacházejí se v prostředí, ve kterém někdy vytvářejí pohledovou dominantu, zpravidla jsou ale nenápadnou součástí města, sídliště, lesa nebo univerzitního komplexu.
Přechod mezi světskou a sakrální sférou tu není nijak násilný. Architekti pojali bezprostřední okolí stavby jako její „předsíň“. Pokud se kostel nachází v lese, není vytvoření spirituální atmosféry tolik náročné, ale přístup ke kostelu je velmi promyšlenou složkou celé stavby ve všech případech. Samotné kostely se stávají středem posvátného místa, dvory a cesty nabízejí různé prožitky a odkazy na křesťanskou symboliku. Jednou je pro kostel vytvořena jediná hlavní přístupová cesta, v jiném případě je možností více a jsou rozdílně artikulovány a přinášejí tedy příchozímu odlišnou zkušenost. Významným a často využívaným motivem je i na první pohled obyčejná zeď, která ale může vytvářet blízko stavby intimní koridor, nebo ohraničuje dvůr. Stejně tak je využit i vodní příkop. Jednou z nejzajímavějších staveb je kostel Temmeliaukio v Helsinkách (Timo a Tuomo Suomalainen), realizovaný na konci šedesátých let. Tato kruhová centrála je zapuštěna do země, její loď byla vyhloubena do skalního podloží uprostřed města a uzavřených bloků. Působí jako opravdové útočiště. Už samotný vstup do kostela si svými rozměry žádá pokoru a navozuje pocit tajemna, nějaké vyšší síly.
Důležitou roli zde hrají i použité materiály - pro skandinávskou architekturu příznačné dřevo, cihly nebo beton. Tím, že hlavní roli v nich nehraje umělé osvětlení a výzdoba, ale během dne měnící se světlo a povrch stěn, se odráží na geometrickém řešení stavby nebo jde často o organickou architekturu, jak ji představuje například kostel Tří křížů Alvara Aalta v Imatře. Stěny interiéru jsou většinou hladké, bílé, ničím „nerušené“. Kostel Hyvinkää od Aarna Ruusuvuoriho z přelomu padesátých a šedesátých let má naopak ve shodě s charakterem téměř pyramidální stavby plastický rastr, jenž využívá světla a stínu, takže takto výtvarně plně definuje interiér. Světlo je vůbec nejdůležitějším prvkem všech dvanácti kostelů, ať jsou to již boční velká skleněná okna a stěny nebo horní osvětlení. Je to jedna z mála možností, jak dostat do kostela či kaple ornament. Je to však nanejvýš sofistikovaná, estetická kvalita a často je zde použito svatého čísla tři. Nezřídka architekti pracují s i vodou jako výtvarným prvkem. Může mít význam symbolický nebo čistě estický, ale opět se nepočítá pouze s prvoplánovým účinkem nebo samoúčelností.
Asi nejzajímavějším způsobem je využita u dalšího klasika finské architektury, Viljo Revella. U bočních stěn jeho kaple Vatialy jsou jezírka, jejichž hladina se promítá na stěny a parabolickou klenbu a její pohyb a odlesky tak určují atmosféru celého prostoru.
Autoři prezentovaných sakrálních staveb: Erik Bryggman, Kaija a Heikki Siren, Alvar Aalto, Viljo Revell, Aarmo Ruusuvuori, Raili a Reima Pietilä, Timo a Tuomo Suomalainen, Pekka Pitkänen, Käpy a Simo Paavilainenovi, Kristian Gullichsen, Juha Leiviska, Matti Sanaksenaho.
4. Pokračování - z finské architektury
Pozornost ve světě vzbudil i projekt radnice v Torontu, který vznikl na základě projektu Viljo Revella, jenž vyhrál jednu z nejlépe obsazených mezinárodních soutěží té doby. Nakonec se ale nerealizoval.
Zájem byl u nás od 60. let i o finský design (pamětníci si jistě vzpomenou na „podpultová“ bílá kožená otočná křesla), který byl hojně propagován časopisem Domov (později zejména díky Lence Žižkové, která ve Finsku studovala). V Národním technickém muzeu pak zásluhou arch. Vladimíra Šlapety bylo možno ve dvouletých intervalech vidět přehlídky finské současné architektury a také velkou výstavu Reimo Pietilä – jednoho z koryfejů finské architektury. To bylo v 80. letech (a na oplátku mohli Finové vidět např. výstavy o arch. Roškotovi, Janákovi, českém funkcionalismu).
Důležitou úlohu při výměně a organizování hraje Museum of Finnish Architecture, které ale nevím, kde sídlí.
V následující dekádě, kdy se nám otevřely dveře do světa dokořán, už takový zájem o Finsko nebyl, ale třeba klasický design je tu do jisté míry k dostání (včetně slavných Aaltových váz). Takže vida – ono je těch vazeb z Česka na Finsko docela dost. Obráceně to jistě fungovalo také a zájem Finů třeba o kubismus nebo funkcionalismus byl vždy značný.
No děkuji, to je materiálu :)
A dobrý večer po několika dnech. Konečně v Praze. Napište, co holki!
Posílám další část mého blo(k)u.
5. Skandinávský odskok na díl o Asplundově Lesním hřbitově ve Stockholmu
(poznali jste, není to Finsko!)
Erik Gunnar Asplund (1885 -1940) bývá někdy nazýván švédským Plečnikem. Patřil sice generačně mezi funkcionalisty, ale jeho dílo je možno spíše zařadit mezi moderní klasicismus. Známá je jeho stockholmská knihovna v podobě obrovského válce z 20. let, ale nejpůsobivějším dílem je bezesporu rozlehlý areál tzv. Lesního hřbitova s krematoriem v Emskede na okraji Stockholmu, budovaný v letech 1935-40, ačkoli vítězný soutěžní návrh pochází už z roku 1915 (spolupráce Sigurd Lewerentz).
Hřbitov lze navštívit. Leží v nádherné lesnaté krajině, kde převládá především borový porost. Asplund jemně krajinu modeloval – nejdříve se před námi objeví nízký pahorek s vyhlídkou, osázený vysokými stromy. Pod ním je malé jezírko s věčným ohněm a kus dál stojí mohutný kamenný kříž (vysoký asi 6 m, ač na fotografiích se zdá mnohem větší). Za ním se pak nalézá hala na štíhlých sloupech, krematorium a areál menších obřadních síní se zázemím. Pak již začíná rozlehlý borový les. Země je porostlá travou, která se stále stříhá. Z ní pak vystupují prosté náhrobní kameny. U hrobů, o něž rodina stále pečuje, pak přímo z trávy rostou květiny. Žádné zahrádky, kamínky, obrubníky a kýčovité ozdoby tu nenajdete. Vše je prosté a dokonale souzní s přírodou, přitom to působí monumentálně.
Pokračujeme-li dále hlavní cestou, dojdeme po pár set metrech k malému chrámu. V areálu se nachází ještě kostel a infocentrum, vše ze dřeva s vysokými stanovými střechami, které vycházejí z lidové architektury. Systém os s průhledy připomíná antické principy, které tak rád využíval třeba architekt Schinkel v postupimském parku nebo také Plečnik u svých zahrad. Nevím, zda se oba architekti – Asplund a Plečnik (viz též zde) - někdy setkali, ale o svých projektech jistě věděli. Budete-li mít někdy cestu do Skandinávie, nezapomeňte se na Lesní hřbitov podívat. Informace najdete v každé encyklopedii moderní architektury, areál je dnes také památkou světového kulturního dědictví UNESCO.
6. Finský seriál 10.
Theodor Höijer Maggy Fellman je tvůrce filmových dokumentů, který miluje umění finských stavitelů. Ve spolupráci s Finským muzeem architektury si vybral deset finských architektů, kteří právem proslavili Finsko v celém světě a které divákům ve svém desetidílném dokumentárním seriálu představuje jednak prostřednictvím světoznámých staveb, jednak za vydatné pomoci historiků umění a fundovaných znalců architektury. Osobnosti od Alvara Aalta po Jyrkiho Tasu, od roku 1836 do roku 2002. Seznamuje nás s dějinami a skvosty finské architektury — nyní na televizní stanici TV Deko!
Vůbec netuším, kde by taková televize mohla být, ale třeba Honza na něco kápne (vch).
Ahoj, posílám další část mého seriálu, který se samozřejmě váže k mé profesi. Mimoto se musím pochlubit, že připravuji pomník Janu Palachovi. Dostal jsem se k tomu jako vždycky, omylem. Do republiky přijel před necelým měsícem pan prezident Francouzské republiky. Jako dar panu Topolánkovi přivezl sochu Jana Palacha. Tento dar (výšky 3,5 m, váhy 500 kg) se přehazoval jako horký kaštan. Topolánek jej dal ministerstvu kultury, to postoupilo dar kraji, kraj městu a město řeklo - tak Charváte, pochlap se a udělej s tím něco. No a tak ten projekt dělám.
7. Okraje, z finské architektury (Z. Lukeš)
Je jednou z nejslavnějších a nejpublikovanějších budov na světě, je – vedle koaly a klokana - jedním ze symbolů Austrálie (a to se asi žádnému architektovi na světě nepovedlo). Jde samozřejmě o Operu v Sydney. Její autor, dánský architekt Jorn Utzon, se totiž dožívá 90. let a stojí za to si složité osudy jeho nejznámnějšího díla stručně připomenout.
Když Utzon vyhrál v roce 1957 velkou mezinárodní soutěž na novou operní budovu, byl prakticky neznámým projektantem. Měl za sebou pár menších realizací – většinou rodinných a řadových domků – v Dánsku a Švédsku. Soutěž by nikdy nevyhrál, nebýt tehdy už světoznámého amerického architekta finského původu Eero Saarinena (budova letiště TWA v New Yorku, hokejová hala v New Heaven ad.). Porotce Saarinen přiletěl do Sydney se zpožděním a dodatečně prohlížel porotou již vyřazené návrhy. Zavržený Utzonův projekt vytáhl a pak několik dní přesvědčoval kolegy, že tohle je ten pravý. Tenhle příběh prý inspiroval amerického dramatika Reginalda Rose k napsání slavné divadelní hry a také filmu 12 rozhněvaných mužů, kde jde ovšem - aby to bylo napínavější - o lidský život, a Henry Fonda (ve filmu) předsvědčuje 11 porotců včetně Jiřího Voskovce, že odsouzený vrah je nevinen, což se mu, jak známo, nakonec podaří.
Příběh operní budovy v Sydney však happyendem neskončil. S projektem i realizací měl Utzon velké problémy. Statiku složitých střech s elipsovitým průřezem tehdy nikdo neuměl spočítat, takže musel tvar zjednodušit, čimž budova ztěžkla (viz obrázek). Během stavby se objevily další potíže, náklady rostly závratně, nakonec překročily původní rozpočet 14x. Nejhorší bylo, že se celá táhnoucí se záležitost zpolitizovala. Po jedné výměně vlády byla v roce 1967 stavba zcela zastavena. Rozzlobený Utzon z Austrálie odjel, aby se tam už nikdy nevrátil.
Nakonec byla přece jen Opera dokončena, ale s jiným interiérem (a tím i ztracenou akustikou). Na slavnostní otevření sice dorazila britská královna, ale architekta nikdo nepozval. A teď pozor – nastává zásadní obrat. Náhle si řada lidí uvědomuje, že tu vzniklo něco úžasného a že to trápení stálo nakonec za to. Utzon získává čestné doktoráty, vyznamenání, dostává konečně velké zakázky (např. na parlament v Kuvajtu). V roce 2003 získává vůbec nejprestižnější vyznamenání, jaké může architekt dostat – Pritzkerovu cenu. O tři roky později je Opera prohlášena světovou kulturní památkou UNESCO. Je pozván Utzonův syn Jan – taky architekt –, aby předělal interiér dle původního otcova návrhu. Takže nakonec přece jen happyend, škoda jen, že se ho autor dožil až v pozdním věku (ale na druhé straně může být rád, že se ho vůbec dožil, to třeba takový Plečnik se uznání za své práce pro Pražský hrad nedočkal nikdy).
To je tedy čtení na dlouhé zimní večery o architektuře....něco se nám "holkám" podařilo oběhnout, ale opravdu minimum, pořád lituju, že jsme odjeli moc brzy - snad příště. Na co jsem tedy velmi zvědavá je pomník Jana Palacha - uvidíme!
Okomentovat