Poslední zápis/The last few words...

Jakoby to byla chvilka - tak rychle utekl můj Erasmus. A jestli se ptáte, co se mi tu nejvíc líbilo, neptejte se; nevím to. Bavili jsme se o tom dneska s Hankou a dospěli k názoru, že se to nedá jen tak říct. Ani co tu bylo nejlepší a ani co tu bylo nejhorší. Zkrátka Finsko, které jsme si prostě užili a poznali to, co obnáší a jak to vlastně ve Skandinávii (i když Finové sami sebe za Skandinávce nepovažují) vypadá.

Pro ty, co čtou tento blog a zatím nikde nebyli, tak už poněkolikrát podotýkám, že je to opravdu zkušenost k nazplacení, navštívit na delší čas nějakou cizí zemi (ani celkem nezáleží na tom jakou). Ani nemusíte každý den mluvit cizím jazykem, dojem na vás udělají i zdánlivě banální věci, kterých si při dovolené nebo kratším pobytu jen tak nevšimnete. Poznáte nejen kulturu a lidi, ale zároveň i jiná řešení určitých situací -a říkáte si "aha, vždyť to takto jde taky udělat" a slastně obohaceni odjedete zpátky :)

No a na závěr se asi sluší poděkovat všem kdo četli blog a komentovali, udělali si čas, nebáli se atd. Takže díky! Čtenářská odezva je pro bloggera to nejlepší.

Thanks to all who have been reading this blog for several months. I really appreciate your comments and suggestions here and those of you I know from Jyväskylä or some other places - have a great time and I hope I will se you again! Bye.

V Tallinnu

První informace, kterou asi víte, ale pro jistotu: Tallinn je hlavní město Estonska, pobaltského státu, který není od Finska daleko. Vlastně co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, jak se říká v parafrázi na známé přísloví. Tady v tomto případě platí - spíš doplaval. O cestách Finů do Estonska se říká, že tam jezdí za levným alkoholem. Částečně to tak je, to můžeme potvrdit.

Naše "posádka" ve složení já, Marek, Maciej, Petra a Kuba vyrazila časně ráno z Jyvaskyly rychlým vlakem Pendolino - které tu jezdí opravdu rychle - směrem na Helsinki. Tam jsme po nalodění (trochu komplikováno tím, že přístav se nacházel v úplně jiné části města, než jsme si mysleli) nabrali kurz směr Tallinn stylově trajektem "Tallink". Po dalších dvou hodinách jízdy jsme uviděli zemi a vstoupili na estonskou půdu.

Estonsko je malá země, měřeno počtem obyvatel podle stránky zemepis.com má jenom 1,3 miliónu obyvatel. Tallinn je jako hlavní město samozřejmě mezi městy výjimkou, je bohatší, ale v něčem připomíná Prahu. Hlavně svým středověkým jádrem, které je úchvatné. Zachovalo se tu téměř kompletní středověké opevnění. Procházeli jsme tudy v noci i ve dne a z noční vycházky máme snad nejvíc fotek. Můžete se pokochat v galerii.V galerii najdete i pár fotek z předvánočních Helsinek.

Turistů je zde málo, ale služby, jak mi připadalo, jsou na dost vysoké úrovni. Všechno moderní a levné, ceny jako u nás, což se o Finsku říct nedá. A pivo chutná jako pivo, to jsme taky ocenili. Takže pro nás téměř země zaslíbená. I ubytování v hostelu City Bike téměř v samotném centru dobré (až na krátkou epizodu se zvířetem v rozestavěném podkroví, kde jsme bydleli, nebyl problém. Zvíře se ale asi zajímalo jenom o rozjedenou čokoládua ne o nás. Naštěstí.)

Centrum je malé a sevřené a připomene Prahu. Hlavně svým geniem loci. Středověké ulice a různé kostely se tyčí do výše a připomínají dávnou slávu. Akorát Rusové se tu v 19. století vyprsili s pravoslavným kostelem téměř uprostřed města, jak jinak.

Co stojí za zmínku, je muzeum okupace (opravdu se takto jmenuje), které jsme navštívili. Vede ho nezávislá nadace, a je tudíž hodně podrobné a moderní. Estonci to s těmi okupacemi nemají vůbec jednoduché. Od roku 1940 jsou vždycky v podrůčí někoho mocnějšího, skutečnou a oficiální nezávislost získali až v roce 1991. Malý detail z muzea, kterého si všiml Kub: někdejší sochy komunistů a Lenina jsou v muzeu okupace umístěny úplně dole nedaleko toalet. Co to asi symbolicky znamená, si čtenář blogu laskavě domyslí sám. Zkrátka s touhle érou v dějinách Estonska je definitivně konec, což je víc než sympatické. Kéž by tomu tak bylo i u nás.

Tallinn, jak jsem slyšel, dovedl uchvátit mnoho lidí. Není to těžké. Míst, kde na vás dýchne historie podobně jako v Tallinnu, je málo. Snad i proto ho hojně navštěvují skandinávští turisté, kteří si o podobném místě můžou nechat zdát. A to může být dobrá tečka za dnešním povídáním..uf.

Co nového?

Tak po delší době opět s příspěvkem! Řada z vás se asi ptá, kde jsou ony časy, kdy jsem přispíval často? No, jak se náš pobyt chýlí ke konci, tak povinností přibývá a času něco smysluplného (dokonce) napsat je čím dál míň. Odjíždíme vlastně za týden (v pátek), ale zítra ještě budeme mít šanci vidět Tallin, estonskou metropoli. Tam se docela těšíme, protože už jsme dlouho nikde nebyli :)

Vrátíme se v pátek a a pak na studijní, prodat kolo (moje růžové se snad prodá rychle:) a hurá do dalšího velkého města - Stockholmu, kde strávíme naše poslední dny. A pak do vánočního šílenství, zpátky do Prahy.

V Jyväskyle je už zase zimní pohádka (mezitím ale sníh roztál a pak zase napadl) a taky den finské nezávislosti je za námi (10. prosince). Zmínili se o tom dokonce i na přednáškách, jinak šlo opět o den s vlajkami a zavřenými obchody. Ale ona zmínka byla ve smyslu "všichni se budou dívat na televizi". Takže jako u nás.

Tam pere!

Tampere je velké město a není daleko od naší milované (jak kdy) Jyväskyly. Byl jsem na výletě tuto neděli sám, protože všichni už tam byli. No co se dalo dělat. Tentokrát to bylo docela napínavé, protože počasí mi nepřálo ani trochu. Psa by nevyhnal, ale já jsem ráno v půl sedmé vstal a úspěšně sám sebe vyhnal na "asemu" či "matkakeskus", neboli jyvaskylské nádraží.

Tampere má asi dvě stě tisíc obyvatel a je tedy asi dvakrát větší než Jyväskylä. Působí opravdu jako město, je živější rušnější než naše středofinská "metropole", dokonce i v neděli dopoledne. Hodně památek je z 19. století, kdy město bylo centrem průmyslu. Hlavně díky tomu má město celkem osobitý charakter. Takže hlavní atrakcí je muzeum nebo spíš muzejní komplex, kde je trochu nelogicky vedle regionálního muzea i expozice věnovaná botám a hokejová síň slávy. Jsou tam přehled i výsledky některých zápasů na mistrovstvích světa, která Finové vyhráli, a neustále v přehledech čtete - Tsekki (tedy Česko) proti Suomi, což není příliš překvapivé.

Najdete tady i jiná asi neméně zajímavá muzea, která mají ve Finsku vždycky dovedená k dokonalosti, třeba Leninovo muzeum (pozor, tento vousatý revolucionář působil i ve Finsku) nebo muzeum špionáže.

Tampere leží mezi dvěma jezery a kanál, který je spojuje, slouží jako "pohon" vodní elektrárně. V létě musí být procházka kolem něj fakt zajímavá a pěkná. Další atrakcí je věž neboli Observation Tower, největší věž podobného typu v severských zemích. Nachází se v zábavním komplexu na konci mětsa a je na první pohled opravdu vysoká. Rozmýšlel jsem se, jestli v počasí, kdy máte co dělat abyste viděli na přechodu přijíždějíící auta, má smysl lézt nahoru a obětovat cenných 8 eur, ale nakonec nahoru vylezl a udělal dobře. Tedy vylezl - spíš vyjel supermoderním výtahem, který vás za 15 vteřin vyveze nehoru a vy jenom všechno bezmocně sledujete. Musím říct, že hlavně cesta dolů je pro silné žaludky, protože se vám to malinko zhoupne.

Nahoře to stálo za to. Dobrý výhled nejen na město, ale i na okolní jezera. Dokonce i v takovém počasí, jaké panovalo při mojí návštěvě - tedy vítr, sníh a nebo déšť. Mohu jen doporučit a přidat historku: nahoře, co to neslyším, se baví v kavárně tři Češi. Po mém pozdravu "Dobrý den" se všichni překvapeně podívají a pak řeknou taky dobrý den. Nečekané setkání na nečekaném místě.

Shrnuto a podtrženo - Tampere je jiné než finská města, která jsme viděli. Po nevýrazném Turku, komorních Helsinkách a v přírodě zasazené Jyväskyle příjemné překvapení. Už jich ale nebude moc, protože čas utíká a do jiných finských měst se asi těžko podíváme. Na konec alepsoň něco povzbudivého.

Na hokeji

Hokej - ve Finsku národní sport číslo jedna. Nabitá Energia Arena v Jyväskyle, kam jsme dnes zavítali na zápas, je toho důkazem. Tím spíš, že "náš tým" je první v ligové tabulce. :)

Už z dřívějších zpráv jsem věděl, že zápasy týmu jyvaskylských nabízí vždy dobrou atmosféru a výborný hokej. Dnešek mne v tom jenom utvrdil. Favoritem v zápase byla jednoznačně Jyväskylä, protože se hrálo proti třináctému celku tabulky Assät z Pori. Vyhráli jsme (7 : 2) zaslouženě. Celou dobu se hrálo technicky, tvrdě a zahanbit se nenechal ani papírový outsider. Diváci (a nejen ti v "kotli") byli vynikající. Odměňovali každou akci potleskem, každý faul pískáním a opravdu fandili. Bylo plno, a to téměř i na stání - nahoře jsme stáli skoro ve dvou řadách. Jen pro zajímavost - lístek stojí pro studenta právě na stání 8 euro, pokud ho koupíte v předprodeji, na sezení je to 18 euro.

Na hokeji jsem ale i poznal, jak jsou Finové disciplinovaní. Hala se na konci vyprázdnila během minuty. Uvnitř v hale je zakázána konzumace alkoholu, takže pivo tu nekoupíte (jenom v dolních barech). Všichni to dodržují a místo piva si kupují kávu. Zvláštní? Vždyť ve Finsku, jak známo, je její spotřeba celosvětově největší. Ale o tom možná někdy příště.

Sněhy

Už druhý den máme sníh, takže celá Jyväskylä vypadá pohádkově. Pár fotek si můžete prohlédnout v novém albu v galerii. Sníh vypadá nádherně, ale neusnadňuje pohyb po městě. Jízda na kole je místy pro dobrodruhy, ale většinou jsou silnice i chodníky posypané a celkem to jde. Ráno je zpravidla horší kvůli námraze z noci, zrádné mohou být i večery. A zamrzají zámky od kola, což se stalo třeba mě. Naštěstí stačí tzv. "zajet k černochovi" (černoch vlastní v Jyväskyle jednu z mnoha prodejen použitých kol a provozuje opravnu) a ten se vším pomůže. Pokud jste si svoje kolo koupili u něj, tak jste na tom ještě lépe - "neoškube" vás. Mně ale kdysi pomohl i s mým starým kolem (nekoupil jsem ho u něj) a dal zadarmo duši. Když ho viděl, tak mu mě asi bylo líto.

Doprezentováno

Dnes jsem konečně přednesl svoji slavnou prezentaci na téma BBC a kurz angličtiny se tím uzavírá. Hodně jsem už napsal o tom, jak to tady vypadá s jazyky, a nejen s angličtinou. Lépe než u nás. Severské země jsou ostatně proslulé dobrou výukou jazyků.

I když na první pohled naše úkoly během semestru (panelová diskuse, esej a prezentace) vypadá jako nevinné ve srovnání s biflováním slovíček, není tomu tak. Můžeme se pustit do srovnání - jak vypadá angličtina na mojí domovské fakultě a jak tady?

V Praze na FSV zhruba dvě hodiny (dvě přednášky, tedy reálně tři hodiny) děláte článek, který se čte postupně nahlas před třídou (a je vám opravována výslovnost). Jmenuje se to Angličtina pro žurnalisty a marketingovou komunikaci a jediná odlišnost od běžného kurzu je ta, že se tam čte místo článku o vaření nebo Londýně deset let starý (!) článek z Newsweeku "o něčem", většinou o tom, co zajímá učitele. Celý obsah časopisu přitom visí digitalizovaný a přístupný na internetu, takže není problém si článek zadarmo (byť zkrácený) stáhnout a vytisknout - ruku na srdce, to už snad dnes umí každý.

Ani se nedivím. Paní co nás učí to dělá z lásky k univerzitě a vědění, de facto dobrovolně a je na nás hodná. Dobře, připusťme, je starší a neumí moc s internetem; kdyby byl na univerzitě na fakultě žurnalistiky aspoň Newsweek k dispozici v knihovně (pro organizace nižší předplatné), aby si to mohla okopírovat, ale není. Takže smůla, vše při starém. (Abych nekřivdil - na jiné fakultě, FHS v Jinonicích, Newsweek je. Ale to zároveň dokazuje, že kliknout si na internetu pro předplatné není nemožné).

No a jak tady? Prezentace na čtvrt hodiny před celou třídou - osvětlit vámi vybraný problém. Legrace? Nikoli, docela těžká práce. Mně trvalo skoro celý den zjištění zdrojů (minimum 3) a příprava PowerPointu, sumarizování informací a nácvik mluvení. Tak dlouho jsem se doma na angličtinu nikdy nepřipravoval. Další úkol: panelová diskuse. Diskutovat 20 minut o nějakém současném problému ve skupině, aby to mělo hlavu a patu? Ne zcela snadné. Už jen výběr problému a způsob uvedení vám zabere čas, nehledě na rozdělení rolí, vyhledání slovní zásoby, domluva kdo bude kdy mluvit, atd. Nejlehčí mi přišla esej na téma "Jak užitečný je můj obor studia". Aspoň poznáte, k čemu to vaše snažení vlastně je :)

Na konci kurzu je evaluace a reflexe: kolik toho vím, co jsem se naučil? Hodnotíte sami sebe, kam jste postoupili, kam jste se v jazyce posunuli. i to je užitečné, protože se ohlédnete. Během kurzu jsou vám doporučovány elektronické výkladové slovníky a můžete si udělat testy, jak jste na tom se slovní zásobou. To vše na internetu, takže můžete využít i po konci kurzu. Stačí ve volné chvíli najet na link a už můžete pokračovat v samostudiu.

A jsme doma

Po návratu z ruské reality se mi zdá všechno ve Finsku ideální. (Tedy, ono to bylo ideální i předtím, ale teď je to ještě lepší). Po překročení hranice se cítíte jako v Evropě, což mám potvrzené z více stran. Finští celníci srší vtipem a pohodou ve srovnání s těmi ruskými a druhá strana hranice je jako vyměněná. Asi jako když jedete z Čech do Německa - rozdíl je znát na první pohled.

Dnes se koná výměnná schůzka fotek a zážitků, takže se na ni večer chystám. Je to sice na druhé straně města, ale budou tam všichni, takže by bylo dobré navštívit. Další "povinností" je desetiminutová anglická prezentace, kterou máme na středu. Mým tématem budou pravděpodobně stručné dějiny veřejnoprávní BBC. Škola volá a mě se ani nechce myslet na to, co mám všechno před sebou.

Rusko - část druhá

Tři dny jsme strávili v Moskvě, dva dny byly rezervovány Sankt Petěrburg (což je dnešní oficiální název tohoto města). Škoda, protože by si zasloužil víc. Město, pro které spisovatel Alexandr Solženicyn navrhl název Něvograd, je z našeho pohledu přátelštější. Žije tu méně lidí (i tak je to ale druhé největší město Ruska) a spíše než sovětskou éru připomíná dávnou slávu impéria a Petra Velikého. Po něm však pojmenováno nebylo, on sám ho nazval podle světce téhož jména.

Nezmínil jsem se ještě o dopravě, která je v obou městech katastrofální. Aut je víc než mnoho a vzduch kolem hlavních tříd je nedýchatelný. Zčásti je to způsobeno tím, že dosud nezmizely staré Lady a podobné značky, které by kontolou na emise (alespoň u nás) neprošly. Zácpy jsou na denním pořádku a hustou dopravou asi trpí i památky, hlavně v Petrohradě. Je tu i metro, ale složitou situaci to příliš neřeší.

Historie na každém kroku - tak zhodnotil Petrohrad můj kamarád Patrik z Berlína. Je to opravdu tak, protože kam se pohnete, tam něco historického je. Hodně se opravuje a renovuje, turistický ruch relativně funguje, je to mnoho příležitostí k odpočinku i ve středu města. Viděli jsme slavnou a nekonečnou Ermitáž, Izákovu katedrálu a užili si noční jízdu limuzínou (bohužel, zrušili nám výlet lodí po Něve a mnoho lidí proto výlet zrušilo).

Na konci celého zájezdu nás čekalo Carské Selo (dnešní název Puškin - hádejte na památku koho) a Jekatěrinský palác, snad nejlepší část naší cesty. Směrem k němu jsme projížděli předměstími, kde Rusové postavili za sovětských časů administrativní budovy, které přetrvaly dodnes. Dokonce i nějaká ta socha Lenina se tu našla. Takže "všechny tváře Petěrburgu" - i tak by se dal nazvat konec našeho listopadového výletu.

Rusko - část první

Rusko a Evropa - to je pro mne hlavní rozdíl mezi majestátní Moskvou a Petrohradem. Náš výlet s místní organizací Erasmus Student Network nás zavedl do měst, z nichž jedno bylo od začátku zamýšleno jako součást starého kontinentu a druhé se sice v "evropské" části Ruska nachází, ale cítíte z něj naprosto jiný ráz. Typicky ruský.

Do Ruska jsem se těšil a podobné očekával. Přesto mne překvapilo. Je vidět, že je v izolaci, ve větší, než jsem si myslel. Anglicky se nedomluvíte, dokonce ani v hostelu ne. Turistický ruch v Moskvě je v plenkách, Petrohrad je na tom o něco lépe. Chápu, neboť "perlu na Něve" skutečně stojí za to vidět a majestátní stavby připomínají Benátky.

Téměř týdenní cestu jsme začali nocí ve vlaku Lev Tolstoj (trasa z finského Lahti do Moskvy trvá přibližně 12 hodin), kde se nejdřív rozjela zábava s pasy. Misíte mít nejen vízum (pro našince 35 euro, ale pro ostatní i mnohonásobně víc), ale i tzv. migrační kartu, jejíž jeden útržek odevzdáte při vjezdu a druhý při výjezdu ze země. Pasy nám kontrolovali přibližně čtyřikrát a nebylo to nic příjemného. Jak trefně poznamenal Maciej, polský kamarád, nemají v Rusku asi problém s nezaměstnaností, protože v každém vagónu jsou dva lidé, kteří se tzv. starají o vlak a cestující. V praxi to vypadá, že sedí v kabince pro ně určené a hledí před sebe nebo na sebe. Chcete s něčím pomoct? Angličtina? Ale kdeže, přece musíte umět rusky, když sem chcete jet.

Moskva je majestátní a ruská. Je tu draho - dráž než v St.Petěrburgu, jak jsme později zjistili - a městu vévodí Stalinovy sestry, mrakodrapy, které vznikly v 50. letech. Vůbec, éra sovětská i imperiální tu zůstala. Duch Lenina se tu tak nějak vznáší, proto stará pojmenování tu jsou stále. Leninova stanice v metru (je muzeem samo o sobě), Leninova knihovna - a samozřejmě Leninovo mauzoleum, svědek minulosti i současnosti, znak toho, že jen málo se změnilo. Myslíte si, že smekat před Leninem patří do učebnic dějepisu? Mýlíte se. Dokonce i ruce v kapsách jsou zakázány. Vojáci stojí na každém rohu mauzolea a vyvolávají tísnivý pocit. Jste rádi, když mrtvolu vidíte (nesmíte se zastavit) a vyjdete ven na světlo světa.

Krásy Moskvy si můžete i s nějakým tím komentářem prohlédnout zde. Protože se slavil Den milicionářů, tak jsme viděli i kousek historické přehlídky na Rudém náměstí. Kromě jiných lákadel jsme viděli ve slavném Balšou teatru balet Gisele. Dost zajímavá taky byla exkurze do moskevského metra, stejně majestátního jako město, samozřejmě Kreml, kde je ohyzdný sjezdový palác ze sovětské éry, a Treťjakovská galerie ruských mistrů.

(Pro)ruské zkušenosti

Datum a čas mého odjezdu do Ruska se přiblížil/o. Už jsme dostali varování, že tam nemáme pít vodu z kohoutku (ani samotní Rusové ji nepijí), nemáme ztratit pas a nemáme chodit sami. Od Hanky a Matěje jsem dostal poslední instrukce, jak se tam chovat a co si tam přesně vzít - oba dva už výlety absolvovali - a můžu vyrazit. Zážitky asi začnou už dneska (viz. noční vlak Tolstoj), jsem ale rád, že tam bude několik mých kamarádů včetně Šiwona z Jižní Koreje, takže tam bude o koho se opřít.

Včerejší hodina PR se nesla tak trochu taky v ruském duchu. Zrovna jsme zabředli do otázek spojených s propagandou a vyučující nám dala jako příklad konflikt v Gruzii, s tím, že šlo o válku propagandistickou. Slyšel jsem jak jedna dívčina z Ruska řekla - naprosto příznačně :"Ale oni (Gruzínci) si přece začali." Z dřívějška vím, že s Rusy nemá smysl diskutovat o politice, protože prostě nikdy nepřipustí, že medvědevsko-putinská klika dělá něco špatně.

Dost už úvah o politice :) a hurá do Moskvy a St. Petersburgu.

Pečení pully

Pulla je tradiční finské pečivo, které se tu všude prodává ke kávě. Nedělní odpoledne jsme se proto rozhodli zpříjemnit si pečením této pochotky. To vše s naší mezinárodní skupinkou z Buddy programu, což je program na seznámení finských a mezinárodních studentů. Dají vás dohromady a pak si už další činnosti vymýšlíte sami. Toto byla vlastně naše první společná akce.

Nejprve jsme si obstarali všechny přísady, něco ještě dokoupili v centru a dali se do toho. Janita z Finska (o které jsem se později dozvěděl, že má snoubence v Ugandě) nás pozvala k sobě domů (respektive do podnájmu, který sdílí ještě s dalšími studentkami) a mohlo se začít. Nebudu tu zevrubně popisovat recept (pro zájemce recept v angličtině zde). Místo toho si můžete prohlédnout fotky z naší akce. Kupodivu udělat pullu je celkem jednoduché, zvlášť pečení, které trvá asi deset minut. Celé nám to zabralo velkou část odpoledne, potom jsme se ještě chvilku bavili o snoubenci v Ugandě (třeba že si s Janitou musí volat brzy k večeru, protože v noci jsou města nebezpečná) a plánovali další aktivity. Zvítězila mužská zábava - co jiného ve Finsku, než hokej.

Marek mě včera upozornil, že to už jsou rovné dva měsíce, co jsme tady. Takže větší část za námi a málo času před námi. Říjen snad uplynul ještě rychleji než září.

Dušičkový sníh

Včera nás, kdo jsme seděli v univerzitní knihovně, vyhnali už ve čtyři odpoledne. Dneska je totiž Svátek všech svatých, ve Finsku velmi dodržovaný. Je součástí tzv. Týdnu všech svatých (který se na nás projevil tím, že v knihovně byly kupříkladu speciální otevírací hodiny), který připadá na období mezi 31. říjnem a šestým listopadem. Sobota v tomto týdnu je přímo určena pro oslavu Svátku všech svatých.

Jak už název napovídá, jde o oslavu všech svatých, ale i uctění památky zesnulých, tedy naše Dušičky. Tudíž lze očekávat návštěvu hřbitovů a podobných míst ve zvýšené míře. Jde o klasický státní svátek, takže jsou zavřeny třeba i obchody.

Jakoby symbolicky se dnes objevil u nás i první sníh, který předznamenal blížící se zimu. Zatím padá a roztává, takže sněhová peřina tu hned tak nebude. Včerejší trvalý déšť se ze dne na den změnil v trvalé sněžení. Teploty jsou tu teď mírně nad nulou.

Kromě státních svátků jsou ve Finsku i flag days, neboli dny, kdy musí na domech viset finská vlajka. Během roku je jich poměrně dost (jejich seznam najdete zde). Zažili jsme tu kupříkladu Den finské literatury nebo Den OSN. Finové tento zvyk opravdu dodržují a místo na vlajku je na každém domě.

Změny nejen času

Někdo může namítnout: "zimní čas" je ve Finsku skoro pořád. Ale není tomu tak. Měnil se tady stejně jako v Čechách až minulý týden, takže vše je smutnější a trochu více ponuré, akorát ráno je více světla (což potěší, když musíte vstávat). Teď se stmívá v pět, v zimě je to ale světlo údajně jenom mezi jedenáctou a třetí odpoledne. No, máme se na co těšit, opravdová finská zima už nastává.

Po vítaných návštěvách je tu období práce. Škola doléhá i na Erasmáky a úměrně tomu, jak počet povinností narůstá, se zmenšuje i počet parties a různých vzájemných setkávání. mě začaly tři předměty zaměřené na PR, je to něco úplně jiného než doma a budu s tím mít poměrně dost práce. Vrátí se mi to ale v podobě nových zkušeností a snad i kontaktů. Aby toho nebylo málo, po Laponsku bude další výlet, do Ruska, konkrétně do Petrohradu a Moskvy. Je to první a poslední výlet, který pořádá Erasmus Student Network neboli ESN a který je organizovaný. Jak pokračuje budovatel Putin, se můžeme přesvědčit mezi šestým a třináctým listopadem. Pokud dostanu vízum, tak hurá tam. To asi i tento blog ustrne a na další report se můžete těšit v půlce měsíce.

Děkuji všem, kdo sledují tento blog, přidávají komentáře nebo jenom čtou. Ty bych chtěl vyzvat, aby se nebáli komentovat, nastavil jsem možnost komentářů pro všechny. Neostýchejte se a směle do toho!

Laponsko 2 aneb Cesta tam a zpátky

Druhé pokračování o našem výletu... jak to bylo dál?

Po noci v chatičce na Lankojärvi jsme se s Kubou vrátili zpátky k Rautulampi, tedy k místu, kde jsme přespávali prvně. Nastala velká obleva, bylo až sedm stupňů, což je ale podle sdělení Kuby celkem obvyklé. V knize, kam se zapisují ti, co chatku navštívili, jsme našli i zápisy z léta - jeden den přes dvacet, další den třeba 4 stupně.

Zpáteční cestu jsme si trochu zkomplikovali, protože jsme jemně ztratili orientaci. V této části parku není radno chodit bez busoly, a bez mapy už vůbec. Všechno je tu totiž stejné, nikde žádný orientační bod, natož značky. Musíte si poradit sami. Mobilní signál tu najdete, ale taky dost sporadicky. Pokus vlastníte GPS, bude se vám určitě hodit.

Nebloudili jsme dlouho, hlavně zásluhou Jakuba, který zachoval chladnou hlavu. Mezitím se vyčasilo a svítilo i sluníčko, takže jsme si vyfotili polední slunce - viz. fotka níže.

A kam dál? Po dosažení Rautulampi jsme pokračovali dál směrem na Saariselku, pak přespání v chatce u cesty, která měla dokonce krb (pravda, starý, ale na opékání chleba se dal použít) a do Saariselky, kde jsme okamžitě zapadli do jediného supermarketu, který se tam nacházel (mají tam ale úplně všechno, včetně bohatých suvenýrů - Kuba si koupil jeden takový "typický" nůž). No a pak autobusem 270 km zpátky a noční vlak do Jyvaskyly. Celkem pět dnů, z toho čtyři v divočině.
A nakonec? Abychom dokázali, že jsem na polárním kruhu skutečně byli, jsme se zastavili v Santa Claus Village a udělali fotku, jež je toho důkazem...

Sobi jsme viděli, vlky neviděli, polární záři taky ne (zamračeno), ale snad ještě bude šance i tady, v Jyvaskyle.

Laponsko 1 aneb "Lapin Tupa"

..znamená v překladu tradiční laponská chatka. Ty nás provázely celým Laponskem. Kde ale začít? Asi celkovým dojmem - úžasné zážitky, krásná příroda, zatím asi to nejlepší, co jsem tady zažil.

Laponsko - je tu zima, prohánějí se tu sobi, nezapadá příp. nevychází tu slunce, lidé tu žijí tradičním způsobem v chatrčích. Tolik ustálená představa. Pravda je to až na poslední bod, protože silná komerce přišla i do Laponska. Proto jsme zvolili s Jakubem Urho Kekkosen National Park, nacházející se zhruba 280 km severně od města Rovaniemi (které se honosí Santa Clausovou vesničkou a právě sem mu můžete napsat dopis), tedy i od polárního kruhu. Je tu uchovaná jedinečná příroda, komerce pomálu. Letadlem z Helsinek jen pár hodin a jste tady.

Přespávali jsme v autiotupách (chatky pro volné použití zdarma, většinou dobře vybaveny - kamna, dřevěné pryčny, sušáky, nádobí, vařič. někde trvanlivé jídlo) nebo v tzv. denních chatách - paivätupách - které mají podobné vybavení. Vzdáleny jsou od sebe asi 10 km, takže je poměrně snadné pomocí nich zdolat celý park.

Autobusem jsme se přepravili do Kilopää, výchozího bodu pro pěsí túry i pro běžkaře. První den nás překvapil čerstvý sníh, bylo ho asi 10 cm. Šli jsme směrem k Rautulampi, chatě u jezera. Celkem krušná cesta, foukalo to, místy i hlubší závěje, ale k chatce jsme se dostali. Značení v západních částech parku je ještě docela dobré, což se o "divočině", neboli Saariselkä wilderness, říct nedá. Bylo to tedy něco jako u nás na horách.

V chatě jsme přespali a ráno se vydali dál, směrem na Lankojärvi, další autiotupu na hranici divočiny. Kdo chce vidět více, zde jsou fotky...

Survival Finnish II

Finština, tedy naše "Survival Finnish", nám skončila. Na zkoušku nás dorazilo docela dost, bylo to takové opětovné setkání mezinárodních studentů. Luštili jsme ceny (listening comprehension) z úryvku, který nám přečetla naše učitelka, hádali časy různých událostí a divadel z letáku z místních novin a doplňovali vtipné dialogy (v zadání: "Potkali jste přiopilého Fina, snažte se s ním bavit, ale slušně"). Jak to celé dopadlo se ještě dozvíme, ale doufám, že pro všechny dobře. na konci nechyběl "feedback", česky zpětná vazba, na kterou tu narážíme čím dál tím častěji. Zpětná vazba "na všechno" je nemoc, ale sama o sobě je velmi užitečná.

Příští týden toho mám málo, takže hurá do Laponska. Doufáme, že uvidíme i polární záři a že bude i nějaký ten sníh. O všem se samozřejmě jako čtenáři tohoto blogu včas dozvíte :)

Finsko a jídlo

Jídlo, jídlo, jídlo. Jedna z klíčových věcí na Erasmu, protože nejen studiem živ je člověk. A pohled do prázdné ledničky není nic potěšujícího.

Finsko nemá tradiční jídlo, snad s výjimkou "kahvi ja pulla" (káva a taková skořicová bulka - velmi dobré, ale nic netradičního). Pulla se tu prodává všude v kavárnách a za levno. V Jyvaskyle jsou čínské restaurace a "kebabárny" (prodává se tu gyros, akorát se jmenuje kebab). Jinak tu jídelníčku vládnou zdravá a lehká jídla, což platí i o studentském stavování.

Srovnávat mohu jenom s menzami v Čechách (tedy v Jinonicích a v centru Prahy). Hned zkraje řeknu, co většina z vás asi čeká: je to tady lepší. Oběd stojí pro studenty 2.40 nabo 2.60 eura, a tato cena je v porovnání s cenami potravin, které projíte, skutečně nízká. Zcela tu vládne systém "vem si, co chceš" - aneb švédské stoly a výběr z několika variant hlavních jídel a příloh. Samozřejmostí je kopec zeleniny (hlavně mrkev a ledový salát, často taky rybíz a podobně), kterou si bere k hlavnímu jídlu každý. A zálivky! Ty jsou ovšem výborné. Naopak polévky tu považují za normální regulérní jídlo.

Další věcí je chleba namazaný margarínem (normální máslo tu téměř neexistuje). Ten si hodně lidí bere k obědu a jí to společně se salátem jako překrm. Z nápojů je na výběr mléko, které je tu pijí snad všichni, nejen studenti. Mléko v nápojích jasně vede a pije se i k omáčce s masem. Časem si na to ale zvyknete a už vám nepřijde divné nic.

Ranní jinovatka a konec s Villem

Dnes ráno se tady objevila poprvé jinovatka, což jsme čekali. A včera mi skončily hodiny s Finem Villem, se kterým jsem se účastnil programu "Each One - Teach One".

O co jde? Each One Teach One můžete využít, když se chcete naučit nějaký jazyk a na oplátku nabídnout něco z toho vašeho. A dostanete za to i kredity. Učit někoho druhého můžete kdykoli během semestru a když si povedete jakýsi deníček, kde všechno zaznamenáváte (doporučeno je dávat si vzájemně i domácí úkoly), tak je vám to započítáno jako normální předmět.

Ville se mi ozval na inzerát, který jsem vyvěsil na webové stránky programu - že se chci učit německy (moje němčina je totiž dost bídná) a na oplátku nabízím češtinu. Neozval se žádný Němec, ale právě (ten!) Ville z Jyväskyly, kterého k zájmu o češtinu přivedly jasné důvody - má holku z Čech a chtěl by s ní i česky mluvit. Setkávali jsme se dvakrát týdně, on na mě plynně německy, já na něj anglicky (a samozřejmě česky) - a fungovalo to.

Je úsměvné, když někoho učíte vlastní řeč, protože si uvědomíte, kolik je v ní záludností a obtížných míst. Villemu dělalo nejprve problém rozlišit třeba s-š, z-ž a podobně. Nejvíc legrační bylo ale učení rodů, třeba u slov typu přítel-přítelkyně. Nedokázal pochopit, proč je ženský rod od přítele je přítelkyně a jindy se říká třeba učitelka. Důrazně jsem ho varoval, aby svojí přítelkyni náhodou nepojmenoval přítelka, načež se začal hrozně smát.

V Jyväskyle funguje dosti kvalitní výuka slovenštiny (je zde rodilá mluvčí ze Slovenska, o Slovácích tu mají větší povědomí než o Češích), takže Ville se učil češtinu přes slovenštinu. Celkem mu to šlo, ale různým zradám se nevyhnul. Vždycky vytáhnul svoje materiály ve slovenštině a já mu to překládal do češtiny. Ale naráželi jsme i na okamžiky, kdy jsem prostě nevěděl, jak mu to nebo ono vysvětlit, třeba časovou posloupnost nebo právě "genderové" nepravidelnosti.

V sobotu odlétá do Německa, ale možná se uvidíme ještě před Vánocemi.

Ztracené iluze

Název příspěvku - taky mimochodem Zolův román - mne napadl při dnešním zjištění, kam se podělo mé kolo. Od pondělka jsem ho totiž postrádal. Byl jsem se zeptat u správců kolejí, jestli ho náhodou neodstranili kvůli tomu, že bylo moc blízko vchodu. Neodstranili a dneska jsem ho našel v ohrádce na kola. Se zamotaným řetězem a téměř nepojízdné.

Protože bylo tak na ráně, tak si ho zřejmě někdo vypůjčil a když zjistil, že mu občas padá řetěz, samozřejmě ho ještě víc zamotal do kola a strčil do ohrádky na kola vedle kolejí. Ta se ovládá kartou, která se používá u vchodu do pokoje a taky pro vstup do ohrádky. takže to byl stoprocentně někdo, kdo tady bydlí. Variantu, že by ho někdo ukradl jsem zavrhl, ale zapomněl jsem na jedno - že koleje jsou i ve Finsku jenom koleje a když se někdo napije, tak je schopný jakékoli pitomosti. Prostě smůla, ale i poučení.

Pro mne to znamená, že budu muset na opravu nebo rovnou koupit nový řetěz.

Už měsíc

Už jsme tu měsíc... to znamená, že jsme si (nebo "jsem si", ale myslím, že ostatní to mají stejně) zvykli na počasí, na kolejní život, finský styl výuky i na mléko k jídlu; zvykli jsme si na "kiitos" i ochotu a vstřícnost vůči studentům. Čtu-li na různých blozích dojemné příspěvky z konce letního semestru - "ach, je tak těžké odjíždět!" - tak váhám. Budu mít to samé tady? Necelé čtyři měsíce jsou málo, hodnotit to teď je asi předčasné.

Fakt je, že už teď zjišťuju, že na určité věci si zvykám víc a víc. Nenápadně vás to vtáhne do sebe. Už jsem přestal srovnávat s Českem, i když zprávy odtud sleduju každý den. Období, chcete-li "kulturního šoku", nebo prostě jen zvyku, pomalu pomíjí. Taky to souvisí s klidem, že už jsem všechno zařídil a nic nemusím. Teď se snažím obsáhnout co nejvíc činností a aktivit, protože čas letí. Neuvěřitelně rychle.

Zima je (skoro) tu

Zima ve Finsku pomalu, ale jistě nastupuje. Dneska jsem se o tom přesvědčil, když jsem se šel podívat do okolí naší koleje. Podvečery jsou sychravé a užijete i šálu a čepici. Jakmile se začne stmívat, chlad je dost cítit a večer se nedá jen tak stát venku, aniž by člověk na sobě neměl několik vrstev. Místní lidi to ale neodrazuje a stále běhají a sportují, nehledě na "zimnější" počasí.

Teplotu tady přesně neměříme, z našeho teploměru v okně se dozvíme, zda je pět, deset, patnáct nebo dvacet. V pokoji jde otevřít jenom menší okno na větračku, snad proto, že zima tu býtá tuhá. Podle jednoho našeho kamaráda z Finska jde tu zima nejlíp přežít, když sněží. To pak nevadí ani ta tma. No, uvidíme.

Jací jsou Finové (aneb trocha zamyšlení)

Tišší. Zapšklí. Uzavření. Příliš profesionální. To byly některé moje první dojmy. Jací jsou ale Finové skutečně?

Pokud si představíte život v místních podmínkách, tak musíte být odolní. Finsko bylo vždycky jakousi zónou, o kterou se často bojovalo a která patřila tu onomu, tu jinému. S dřívější historií je snad už konec (minimálně s 20. stoletím), takže dneska jsou Finové normální a do Evropy integrovaný národ. Nemají křiklavou národní hrdost jako Američané, ale hrdí zcela určitě jsou. Minimálně víc, než Češi. (k tématu hrdosti si dovolím jenom krátce citovat Karla Hvížďalu: "Lidí se stydí zato, že jsou Češi. To je asi to nejhorší, co existuje. Kdybychom se toho dokázali zbavit, je to víc než půlka našeho vítězství". Celý záznam tady... ale to jsem se od těch Finů trochu vzdálil)

Říká se, že pro Finy jsou Češi jako pro Čechy Italové. Příliš hluku a emocí najednou. Řekl, bych, že toto přirovnání sedí. Finové (alepoň ti, co znám) nemají potřebu projevovat se hlasitě.

A samozřejmě alkohol... co o tom říct? Minimálně to, že různé pověry se vám rozplynou před očima, když si představíte válející se opilce a bezdomovce v Praze u metra. Tady nic takového nevidíte, a že v sobotu v noci sem tam někdo pokřikuje, je v osmdesátitisícovém městě celkem pochopitelné. Finové si to údajně vynahrazují na trajektech do Pobaltí, ale to je jiná věc.

Funguje tu síť tzv. ALKO, neboli obchodů s tvrdším alkoholem. Ten tu je drahý. V běžných obchodech dostanete jenom pivo a různé málo alkoholické nápoje. Takže představa Fina sedícího za nekonečné polární noci u stolu s lahví vodky je, řekl bych, spíše mýtus. Naopak řada lidí hodně sportuje, hlavně tady v Jyväskylä. Populární je samozřejmě nordic walking (takové ty hůlky, o které se opíráte při chůzi) a běhání. Cyklistika je spíš způsob přepravy, zatímco u nás má status sportu.

To všechno tvoří směs zvanou finská mentalita. IMHO.

Od Suomennliny po Kiasmu

Helsinki, nebo chcete-li česky Helsinky, kde se skrývají místa z názvu, jsme navštívili uplynulý víkend. Město je opravdu velké a hlavně je hlavní. Oproti Jyväskylä tedy celkem vítaná změna.

Průvodce nelžou - v Helsinkách vám stačí opravdu jeden nebo dva dny, pokud chcete vidět to základní. Naše rodinná skupinka vyrazila v sobotu večer. Po počátečních problémech s rezervací hostelu jsme se zabydleli v hotelu Sokos (hotelová síť všude ve Finsku) a vyrazili na noční nábřeží. Noční i denní fotky jsem umístil sem , můžete se vesele dívat :)

Druhý den se mohli plně věnovat městu. Zamířili jsme nejdřív na pevnost Suomennlina , švédsky Sveaborg (což - popravdě - zní o trochu mohutněji), kde to vypadá opravdu jako na fotkách na webu. Jedete tam lodí kolem typicky finských domečků na ostrovech: ani nepoznáte, že jste pár kroků od centra. Pro Finsko taky platí - co je malé, to je hezké.

Po krátké procházce (kdy jsme seznali, že ostrov je opravdu velký a za hodinu se projít nedá) jsme zamířili zpátky, protože nás čekaly ještě další zajímavosti. Někde na webu jsem četl, že Helsinki jsou "sedmiminutové město". Všude jste za sedm minut. Odhad sedí jen částečně, ale pravda je, že i když se těch sedm minut protáhne na dvacet, tak kamkoli jdete, je to blízko. A všechny cesty vedou nikoli do Říma, ale na hlavní nádraží. :)

Co jsme viděli, stálo za to. Už zmíněné muzeum moderního umění Kiasma je v Helsinkách od roku 1998. Finsko fandí modernismu, proto muzeum prosperuje. Hlavně tím, že je státní, ale zároveň sbírá peníze i od soukromých dárců. Osobní odbočka: Četl jsem na zpáteční cestě rozhovor s ředitelem muzea, kde se dušoval, že ani ti největší sponzoři (například poradenská firma Deloitte, 3M nebo velké noviny Helsingin Sanomat) nemají vliv na obsah galerie. Věřím mu to. Kolem tohoto tématu se točil celý dvoustránkový rozhovor. Doporučuji porovnat s českým prostředím, kde se podobné otázky odváží vznést pouze některá média. No nic.

Náš výlet skončil u Finlandia Hall a u kostelu Temppeliaukio church (doufám, že to píšu správně). Za shlédnutí stojí hlavně kostel, který vznikl na konci 60. let a je jakoby vnořený do skály, když někdy do Helsinek zamíříte, opravdu doporučuji.

No a ... další příspěvek (zdráhám se říkat článek) na blog tu bude co nevidět. Zjistil jsem totiž, že tohle je první po týdnu! Těšte se :)

Na půl žerdi...

...byly dneska státní vlajky, protože Finsko vyhlásilo státní smutek. Finský student postřílel ve škole několik lidí. Události se věnovaly i české servery. Vyvolalo to další debatu o zpřísnění pravidel pro nošení zbraně v Evropské unii.

Je tu tma a zima?

Tuhle otázku jsem si pokládal před odjezdem taky. Odpověď na ni je jednoduchá: Tma ani zima tu není. Zatím.

Ve Finsku je naprosto normální počasí, teploty jsou tu jako u nás, někdy o pár stupínků nižší. Lidi tady nenosí celoročně kožichy a svetry ani nejsou zabaleni v nepromokavých bundách. Odlišnosti lze najít - třeba teď na podzim jsou ráno mlhy do devíti, desíti hodin, a večery jsou trochu chladnější.

Když přijde řeč na zimu, sami Finové krčí rameny: možná bude, možná nebude, uvidíme jestli napadne sníh nebo ne. Zimy jsou tu spíš deštivé.

Finský podzim je fascinující a hraje všemi barvami.

Kdo by chtěl zjistit jak tady máme, může zabrowsit třeba sem.

Café lingua

Včera, neboli v pondělí, proběhlo první Café lingua. Jak už název napovídá, cílem je dát si kávu (zadarmo :) ) a naučit se "bokem" základy nějakého toho jazyka. Ale protože odedávna platí "škola hrou", tak i tady jsou v hlavní roli hry - tedy stolní hry, které zajišťovala studentská unie. Café lingua bylo totiž jednou z řady akcí, kterou zajišťovala právě tahle organizace.

Probíhalo to ve velké jídelně s názvem Ilokivi, která je na kraji zdejšího kampusu. Byly tu skutečně snad všechny jazyky, na které si člověk jenom vzpomene. Rychle se naplnila angličtina, francouzština a podobné jazyky. Finština byla dokonce ve dvou verzích - začátečníci a pokročilí, ale to jí stejně moc nepomohlo... ale postupně si lidé vybrali i tenhle zvláštní jazyk (protože nic nezbylo... ne to jsem nechtěl říct). Dost jsem se o něm rozepisoval níže, takže kdo má zájem, může si najít články o Survival Finnish nebo o našich kurzech.

Nemusíte mít vůbec žádnou znalost jazyka, abyste hru mohli hrát, protože tam je vždycky někdo kdo umí a kdo vám to polopatě vysvětlí. Pokud už trochu něco znáte, není hlavní devízou hrát přímo samotnou hru, ale setkat se s lidmi kteří jazyk ovládají a trochu si pokecat.

Sebevědomě jsem nakráčel k ruštině, kde jsem obsadil poslední volné místo (na české komplexy z ruštiny se tu nehraje) a kupodivu mi to oprašování celkem šlo. Dokonce přišlo i pár obdivných reakcí od "native speakers". Mluvil jsem pak chvilku rusky s Maďarkou, která se ale po chvíli odebrala na jógu (na tu mne skoro nalákali taky, unikl jsem jen o vlásek). Mimochodem, musím opravit svoje tvrzení, že tu není nikdo z Maďarska - je.

Samotná hra spočívala na principu Monopolů, jenom se tam navíc stoupalo po žebříčcích typu Zaměstnanec, Milionář, Multimilionář.atd. Inspirovalo nás to a přišla pak řeč na Chodorkovského, ruské fotbalové magnáty a podobně, ale to už jsem byl na odchodu. Duch hry vydržel ještě dlouho poté. Při akcích jako Café lingua se zkrátka seznámíte se spoustou nových lidí a plynule přejdete zase do nějaké jiné řeči, než je ta vaše vlastní. A to je vždycky dobře.

Mimochodem - pár fotek najdete tady a podívat se můžete i do dalších nových galerií.

Česko-finský slovníček

Jak se to řekne?

kiitos = děkuji
Terve!/Moi!/Hei! = ahoj!
suklaa = čokoláda
olut = pivo
Mitä kuuluu? = Jak se máš?
Hyvää, kiitos. Entä sulle? = Dobře, děkuji. A ty?
Sori/Oho/Anteeksi = Promiňte
Nähdään! = Na viděnou!
Hyvä viikonloppua! = Hezký víkend!
kippis=na zdraví
nolla, yksi, kaksi, kolme, neljä, viisi, kuusi, seitsemän, kahdeksan, yhdeksän, kymmenen=0, 1, 2,.....,10
koira=pes
Mä en puhu suomea.=Nemluvím finsky.
Tsekki = Čechy
tsekkilainen = Čech

Turku

Turku je údajně jedno z nejhistoričtějších měst ve Finsku. Nebo alespoň je za něj považováno. Země jako taková ale žádnými výraznými památkami neoplývá, takže to, co je tady považováno za historické, je jenom slabým odvarem střední Evropy. Přesvědčili jsme se o tom na nedělním výletě do Turku.

Založeno bylo ve 12. století a jako první bylo hlavním městem Finska, než jím Rusové vyhlásili Helsinki. Většina tradičních staveb kolem roku 1830 shořela, požárů se přes město přehnalo několik. Nejzajímavější je tudíž hrad, který svým pevnostním charakterem připomíná hrady u nás, a katedrála ve středu města, mnohokrát upravovaná a přestavovaná. My jsme navštívili ještě velmi zajímavé Námořní muzeum - jak už je ve Finsku zvykem, ve městě je několik muzeí na různá témata . Centrum Turku není u moře, ale protéká tu řeka. Nábřeží je hodně pěkné, lemují ho řada lodí a člunů, u muzea je vystavena i původní trojstěžňová karavela někdy ze 16. století. Lodní doprava tu byla vždycky klíčová - Turku je největší finský přístav, velmi důležitý hlavně pro spojení se Švédskem. Vliv švédštiny tu je znát - ve městě jsou dvojjazyčné nápisy na každém kroku.

Hrad opravdu stál za to, i když se nám podařilo minout to nejlepší - Muzeum hradu, které je údajně zajímavější než celý vnitřek. V hradu zaplatíte vstupné a můžete si stavbu libovolně prolézat, avšak běda vám, když zvolíte špatný směr "prohlídky". Jste neúprosně lidmi v kostýmech nasměrováni zpět. Šatna je tu stejná jako všude ve Finsku - prostě odložíte věci na věšáky u vchodu a dál už se o nic nestráte. Tady vám nikdo nic nevezme.

Fotky z námořního muzea jsou ve fotogalerii. Jen škoda, že tu nebyly skoro žádné popisky v angličtině. V Turku, pravda, moc turistů nebylo, ale občas by neškodilo si přečíst, co se pod exponáty skrývá.

Keski-Suomen Museo

Muzeum středního Finska jsem navštívil za zcela zištných důvodů v pátek, protože to mají (jako do všech místních muzeí) vstup zdarma. Počasí taky "hrálo v můj prospěch", protože bylo přesně 9.5 stupně a zataženo. V Čechách asi na tuhle dobu celkem nezvyklá teplota, ale já už si pomalu zvykat začínám. Už i ti otrlejší vytáhli bundy, čepice a šály, ale neodložili kola. Na těch se tu jezdí v každém ročním období.

Třetím důvodem bylo, že muzeum je téměř v areálu univerzity, takže od hlavního kampusu trvá cesta asi pět minut.

Muzeum je klasické - my bychom řekli - "vlastivědné", ale když se člověk zadívá blíž, expozice je celkem zajímavá. Jsou tu tři patra věnovaná místnímu regionu, z nich jedno přímo městu Jyvaskyla. Na výstavě jsou asi nejlepší ukázky bydlení a každodenního života, jsou tu zařízené byty i obchody. Popisky jsou ve finštině i v angličtině, těch finských je zřetelně víc. Expozice se pokouší být v jednom místě i multimediální, jde ale jenom o jednu obrazovku, na které běží film o výstavbě v Jyvaskyle. Po druhé světové válce tu bez milosti zbořili většinu starých staveb a nahradili je paneláky, které jsou sice vkusnější než naše, ale pořád to jsou paneláky. V jednom z těch tradičních domečků je dnes informační centrum regionu středního Finska. Další se ale hledají dost těžko, několik je jich blízko areálu univerzity.

Mimo celkem zajímavých rekonstrukcí pokojů z různých období a 3D modelů města ještě stojí za shlédnutí ukázka pravěkých maleb. Malby jsou vyfocené a nad nimi je i fotka místa, kde se pravěká jeskyně s tímto uměním našla. Téměř vždycky jde o nějakou nenápadnou skálu, která trčí někde nad jezerem.

Muzeum sice nenabízí nic extra, ale docela dobře zobrazuje život v regionu. Vyhnulo se figurínám v tradičních krojích, za což jsem autorům vděčný (vystavují ale obligátní selské nářadí, to uvidíte jistě).

Hned vedle je muzeum architekta Alvara Aalta (samozřejmě v domě, který projektoval on sám), do kterého se chystám určitě taky. Vypadá to, že i v těch mrazivějších dnech budu mít co dělat. Fotky obou muzeí najdete v mojí galerii.

Survival Finnish

Finština asi není buhvíjak těžká, ale není podobná žádnému jazyku, který známe. Snad možná maďarštině, ale z Maďarska tu není žádný mezinárodní student, takže se to nedá nijak ověřit. Zatím jsme měli dvě lekce "Survival Finnish", kurzu, který je určen hlavně výměnným studentům. Je to začátek, takže se učíme podle obrázků jako z čítanky. Další možnost je zapsat si Finštinu 1, která je tři dny v týdnu a je dost náročná i na domácí přípravu. Na první hodině se už dokonce psal test. Jak už jsem psal minule, tak nejsem zatím moc vytížený školou, začně to naplno vlastně až příští týden. Čekají mě 4 přednášky v týdnu.

Zpátky do školy

Kdo si včera večer chtěl zapsat předměty, byl zklamán. Po probuzení z víkendových parties se do systému nahrnuli všichni a nešlo se přihlásit téměř na nic. Já si prohlížel nabídku prakticky celý víkend a nakonec si zapsal (naštěstí včas) sedm předmětů za 27 kreditů. Je to hodně, ale když už tady člověk je, tak toho musí využít. Minimum pro nás je 10 kreditů, jiné školy a jiné národnosti mají limity větší - dokonce i 25 kreditů. Že by erasmácké studium bylo nějak těžké, to se říct nedá, navíc většina učitelů je velmi vstřícných a mají zájem na tom, aby studenti odjížděli spokojeni. Ve studenských novinách Six Degrees psali, že odjíždějíci Erasmáci pak doporučí studium ve Finsku dalším lidem, což je pro školu i pro celou zemi samozřejmě výhodné.

Systém studia je v mnohém jiný než u nás. Předměty netrvají celý semestr, ale třeba jenom 5 týdnů. To je můj případ na Department of Communication, kde nám vlastně výuka začíná až na konci října. Má to plusy a mínusy. Všechno je "flexibilní! (dnes moderní slovo) a student si toho osahá více, ale důsledek je poněkud chaotický program. Každý týden máte prakticky jiný rozvrh. Kurzy navíc neprobíhají pravidelně, ale v různých termínech během týdne. Mezi jednotlivými běhy jsou pauzy a prodlevy. Sám systém zápisu je ale přehledný a uživatelsky příjemnější než u nás.

Jinak jsme rádi, že se tu vyčasilo, čeká nás teď příznivá předpověď. Dneska je mrazivo, kolem 10 stupňů, ale jasno a hezky.

Finský podzim

Dnešní den jsem využil k odpočinku a taky k ukládání fotek. Takže kdo jste se ještě nepodíval, stačí kliknout na "fotogalerii z Finska" a uvidíte, co jsem tu zatím vyfotil. S Picasou jsem se trochu pral, než se mi povedlo stáhnout si program, pomocí kterého jde všechno rychleji. Teď už snad bude všechno v pohodě.

Finský podzim se plně projevil až dneska. Bylo 20 stupňů a studenti posedávali na trávě v parku, kolem jezera chodili lidi a venčili pejsky...zkrátka idyla. Neodolal jsem a vyrazil k jezeru taky. Krásného počasí tu totiž bude asi pomálu. Na zimě se údajně odrazilo globální oteplování a je víceméně deštivá, sníh tu padá až na konci listopadu, pokud vůbec.

Zaujaly mne dvě věci. Vylezete ven z kolejí a jste v lese. Tady není "město a kolem něj les" , tady je to obráceně. Když říkám les, nemyslím tím takový ten "městský park". Divočina je zkrátka na dosah ruky. Je to samozřejmě taky tím, jak jsou do přírody zasazeny stavby. Město vyrůstá z lesa.

Druhá věc je ticho. Jdete na procházku a něco vám přijde divné. Pak vám to dojde - chybí tu zvířata a ptáci, nic nešustí a nelétá, zkrátka ticho a klid. Nevím, jestli to je jen předzvěst zimy nebo je to tak po celý rok, ale to ticho (které není jenom v přírodě, ale i na kolejích a obecně snad v celém Finsku) je všudypřítomné. Klid je vůbec synonymem zdejší mentality. Hektická Evropa a Praha se zdá být daleko.

Díky za komentáře všem, kteří sem přispěli, je to důkaz, že tento blog někoho zajímá aněkdo ho čte. Přidávejte poznámky a názory, už se na ně těším.

Sauna experience

Návštěvou finské sauny jsme skutečně okusili největší finskou atrakci. Co jsem čekal, to se mi vyplnilo. Do sauny jsme šli od kolejí asi 2 km po silnici, došli jsme k jezeru s chatkou na břehu. Předtím jsem si dělal legraci, že to bude vypadat typicky po finsku, což jsem neměl. Došli jsme tam a uviděli jsme chatku na břehu jezera. Prostě klasika.

Setkání pořádala studentská unie, vstupné se po intervencích našich tutorů (což jsem se dozvěděl od tutorky naší skupinky Suvi) snížilo ze šesti na příznivá 4 eura. Bylo připraveno i drobné občerstvení, samozřejmě voda se šťávou, buřty s hořčicí (ve Finsku jí uzeninu hodně lidí) a tmavý chleba s něčím jako "vlašákem", ale mnohem méně tučným a jemnějším než ten náš. Po sauně to bylo opravdu výborné.

Většina lidí se ukázala jako otrlí saunéři. Sauna sama byla s párou, která se vytvářela vylitím vody na horké kameny, což se stalo koníčkem jednoho z Kanaďanů. Neustále se činil a lil vodu, i když ostatní dost hlasitě protestovali. Pak jsme s povzdechem "Oh, those Canadiens" skočili do jezera. Nebylo přímo ledové, ale rozhodně studenější než české rybníky. Nejdřív cítíte jakoby se vám zastavilo srdce, ale potom je to perfektní, všem moc doporučuji. Pára v Podolí je proti tomu dost slabý odvar. V sauně bylo 70 stupňů, což je více než u nás. Sprcha tu byla taky, studená i teplá, ale nikdo jí moc nevyužíval. Skok do jezera je na sauně fakt to nejlepší. Ale dost dobré je i "After-sauna beer". Dloužno říci, že někteří s ním začali už před saunou. K finské klasice to patří rovněž.

Sauna je i v Kortepohja - na naší koleji - a je zdarma.

První dny ve Finsku...

Tak a je to tady. Začínám první příspěvek z Finska. Jsme tu teprve třetí den, takže se vlastně ještě nic významného neudálo. Většina z nás se rozkoukává, škola začíná až v pondělí. Dnes jsme dokončili tzv. Introduction week, kdy nám bylo vštěpována pravidla všeho. Od chování na kolejích (zvlášť zdůrazněno nám bylo, že si máme zkontrolovat požární hlásiče a že si sami kupujeme žárovky) až po zápis předmětů. Asi nejlépe to vypadá se sporty (velká nabídka a velmi pestrá) a jazyky. Jazykové vzdělávání je zde, řekl bych, o úroveň (jednu, možná dvě) výše než u nás. Kurzy se věnují snad absolutně každé stránce jazyka, velká pozornost je věnovaná akademické angličtině. Místní studenti se mohou zapsat i na čínštinu či jiné exotické jazyky.

Jako výměnní studenti si můžeme zapsat přednášky z naší fakulty, dále jsou nám k dispozici jazyky (finština a angličtina) a kurzy interkultuní komunikace. Kurzy s názvem Finnish studies nabízejí informace o kultuře, jazyce a umění Finska, možné je chodit na přednášky o tradiční hudbě či na vycházky pod dohledem pracovníka Muzea Jyvaskylské univerzity. Že je v okolí co vidět a poznávat, to je každému jasné. Proč nemá své muzeum i UK? Její tradice sahá nepochybně dále než dějiny místní univerzity a naplnit ho zajímavostmi by neměl být žádný problém.

Přístup ke studentům je ohromující. Všechno vysvětlují do detailu a i velmi konkrétní dotazy řeší přímo na přednáškách. Finové někdy působí až příliš "technicky", vyjadřují se přímo a velmi konkrétně, ale když se s nimi blíže seznámíte, zjistíte, že jsou milí a přátelští. Zkrátka - zdání klame.

Pro mne fascinující je systém knihovny. Samozřejmě je prostorná a zároveň útulná, ale má i jiné výhody. Půjčíte si knihu, dojdete si k terminálu, projedete čtecím zařízením a vložíte studentskou kartu a máte to. Chcete knihu vrátit? Pak jí stačit vhodit do boxu a o nic se nestarat. Výsledek? Knihovníci nejsou tak přetíženi a mohou řešit dotazy ostatních studentů. Zkrátka o mnoho efektivnější než u nás a přitom tak jednoduché. Další finská inovace, se kterými se tu setkáte. Je to v detailech.

Fotky z výletu 10.5. - Hornopožárský les

Nejlepší české internetové zpravodajství?

Porovnání serverů, nabízející seriózní on-line zpravodajství, jsem si pro sebe provedl teprve nedávno. Musím říci, že přineslo některá zajímavá zjištění.
Pravidelně denně projíždím 13 serverů, na kterých může čtenář najít zprávy z naší republičky i ze světa. Jsou to idnes.cz, ceskenoviny.cz, novinky.cz, lidovky.cz, ihned.cz, denik.cz, tyden.cz, respekt.cz, Euro.cz, ct24.ct, Český rozhlas, Britské listy a Aktualne.cz. Musím říci, že nejvíce mi vyhovuje server České televize, respektive její zpravodajské mutace.
Vezměme to trochu popřadě. Ráno se žurnalista-kudrnáč připojí na síť, hledaje novinky z dění kolem nás. Na idnes.cz přečtu zhruba čtyři headliny, z nichž polovina, tedy dva, kolísá na hranici infotainmentu a bulváru. Tu skutečně hlavní zprávu se sice sem tam dozvím, ale k tomu jaksi nic navíc. Nejvíce mě vždycky baví rubrika "Nejčtenější", kterou v současné době vede článek o "svůdné plochodrážnici Lence Kopalové", jindy "10 sexuálních poloh vašeho života". Ita est.
Lidovky.cz se snaží o zpravodajství, ale stránky jsou přeplácané a přeřvané reklamou, a takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.
Jak vidno, nezáleží na tom, kdo má skutečně seriózní internetové zpravodajství, které se podobá zprávě, ale kdo se k němu nejvíc přibližuje. Troufám si tvrdit, že nejlépe moji představu vystihuje asi Čtyřiadvacítka.
Příspěvky tam mají hlavu a patu, obsahují skutečně shrnutí důležitých událostí, nejsou deformovány nesmyslnou snahou rozdělit nadpisy tečkou (zářný příklad bulvárního Aktuálně.cz: "Ridič tramvaje smrti poprvé promluvil. Přiznal chybu", ale opičit se začínají i další servery - třeba Lidovky) a jsou takové nějaké kultivovanější. Přivítám na toto téma příspěvky v diskusi.