Změny nejen času

Někdo může namítnout: "zimní čas" je ve Finsku skoro pořád. Ale není tomu tak. Měnil se tady stejně jako v Čechách až minulý týden, takže vše je smutnější a trochu více ponuré, akorát ráno je více světla (což potěší, když musíte vstávat). Teď se stmívá v pět, v zimě je to ale světlo údajně jenom mezi jedenáctou a třetí odpoledne. No, máme se na co těšit, opravdová finská zima už nastává.

Po vítaných návštěvách je tu období práce. Škola doléhá i na Erasmáky a úměrně tomu, jak počet povinností narůstá, se zmenšuje i počet parties a různých vzájemných setkávání. mě začaly tři předměty zaměřené na PR, je to něco úplně jiného než doma a budu s tím mít poměrně dost práce. Vrátí se mi to ale v podobě nových zkušeností a snad i kontaktů. Aby toho nebylo málo, po Laponsku bude další výlet, do Ruska, konkrétně do Petrohradu a Moskvy. Je to první a poslední výlet, který pořádá Erasmus Student Network neboli ESN a který je organizovaný. Jak pokračuje budovatel Putin, se můžeme přesvědčit mezi šestým a třináctým listopadem. Pokud dostanu vízum, tak hurá tam. To asi i tento blog ustrne a na další report se můžete těšit v půlce měsíce.

Děkuji všem, kdo sledují tento blog, přidávají komentáře nebo jenom čtou. Ty bych chtěl vyzvat, aby se nebáli komentovat, nastavil jsem možnost komentářů pro všechny. Neostýchejte se a směle do toho!

Laponsko 2 aneb Cesta tam a zpátky

Druhé pokračování o našem výletu... jak to bylo dál?

Po noci v chatičce na Lankojärvi jsme se s Kubou vrátili zpátky k Rautulampi, tedy k místu, kde jsme přespávali prvně. Nastala velká obleva, bylo až sedm stupňů, což je ale podle sdělení Kuby celkem obvyklé. V knize, kam se zapisují ti, co chatku navštívili, jsme našli i zápisy z léta - jeden den přes dvacet, další den třeba 4 stupně.

Zpáteční cestu jsme si trochu zkomplikovali, protože jsme jemně ztratili orientaci. V této části parku není radno chodit bez busoly, a bez mapy už vůbec. Všechno je tu totiž stejné, nikde žádný orientační bod, natož značky. Musíte si poradit sami. Mobilní signál tu najdete, ale taky dost sporadicky. Pokus vlastníte GPS, bude se vám určitě hodit.

Nebloudili jsme dlouho, hlavně zásluhou Jakuba, který zachoval chladnou hlavu. Mezitím se vyčasilo a svítilo i sluníčko, takže jsme si vyfotili polední slunce - viz. fotka níže.

A kam dál? Po dosažení Rautulampi jsme pokračovali dál směrem na Saariselku, pak přespání v chatce u cesty, která měla dokonce krb (pravda, starý, ale na opékání chleba se dal použít) a do Saariselky, kde jsme okamžitě zapadli do jediného supermarketu, který se tam nacházel (mají tam ale úplně všechno, včetně bohatých suvenýrů - Kuba si koupil jeden takový "typický" nůž). No a pak autobusem 270 km zpátky a noční vlak do Jyvaskyly. Celkem pět dnů, z toho čtyři v divočině.
A nakonec? Abychom dokázali, že jsem na polárním kruhu skutečně byli, jsme se zastavili v Santa Claus Village a udělali fotku, jež je toho důkazem...

Sobi jsme viděli, vlky neviděli, polární záři taky ne (zamračeno), ale snad ještě bude šance i tady, v Jyvaskyle.

Laponsko 1 aneb "Lapin Tupa"

..znamená v překladu tradiční laponská chatka. Ty nás provázely celým Laponskem. Kde ale začít? Asi celkovým dojmem - úžasné zážitky, krásná příroda, zatím asi to nejlepší, co jsem tady zažil.

Laponsko - je tu zima, prohánějí se tu sobi, nezapadá příp. nevychází tu slunce, lidé tu žijí tradičním způsobem v chatrčích. Tolik ustálená představa. Pravda je to až na poslední bod, protože silná komerce přišla i do Laponska. Proto jsme zvolili s Jakubem Urho Kekkosen National Park, nacházející se zhruba 280 km severně od města Rovaniemi (které se honosí Santa Clausovou vesničkou a právě sem mu můžete napsat dopis), tedy i od polárního kruhu. Je tu uchovaná jedinečná příroda, komerce pomálu. Letadlem z Helsinek jen pár hodin a jste tady.

Přespávali jsme v autiotupách (chatky pro volné použití zdarma, většinou dobře vybaveny - kamna, dřevěné pryčny, sušáky, nádobí, vařič. někde trvanlivé jídlo) nebo v tzv. denních chatách - paivätupách - které mají podobné vybavení. Vzdáleny jsou od sebe asi 10 km, takže je poměrně snadné pomocí nich zdolat celý park.

Autobusem jsme se přepravili do Kilopää, výchozího bodu pro pěsí túry i pro běžkaře. První den nás překvapil čerstvý sníh, bylo ho asi 10 cm. Šli jsme směrem k Rautulampi, chatě u jezera. Celkem krušná cesta, foukalo to, místy i hlubší závěje, ale k chatce jsme se dostali. Značení v západních částech parku je ještě docela dobré, což se o "divočině", neboli Saariselkä wilderness, říct nedá. Bylo to tedy něco jako u nás na horách.

V chatě jsme přespali a ráno se vydali dál, směrem na Lankojärvi, další autiotupu na hranici divočiny. Kdo chce vidět více, zde jsou fotky...

Survival Finnish II

Finština, tedy naše "Survival Finnish", nám skončila. Na zkoušku nás dorazilo docela dost, bylo to takové opětovné setkání mezinárodních studentů. Luštili jsme ceny (listening comprehension) z úryvku, který nám přečetla naše učitelka, hádali časy různých událostí a divadel z letáku z místních novin a doplňovali vtipné dialogy (v zadání: "Potkali jste přiopilého Fina, snažte se s ním bavit, ale slušně"). Jak to celé dopadlo se ještě dozvíme, ale doufám, že pro všechny dobře. na konci nechyběl "feedback", česky zpětná vazba, na kterou tu narážíme čím dál tím častěji. Zpětná vazba "na všechno" je nemoc, ale sama o sobě je velmi užitečná.

Příští týden toho mám málo, takže hurá do Laponska. Doufáme, že uvidíme i polární záři a že bude i nějaký ten sníh. O všem se samozřejmě jako čtenáři tohoto blogu včas dozvíte :)

Finsko a jídlo

Jídlo, jídlo, jídlo. Jedna z klíčových věcí na Erasmu, protože nejen studiem živ je člověk. A pohled do prázdné ledničky není nic potěšujícího.

Finsko nemá tradiční jídlo, snad s výjimkou "kahvi ja pulla" (káva a taková skořicová bulka - velmi dobré, ale nic netradičního). Pulla se tu prodává všude v kavárnách a za levno. V Jyvaskyle jsou čínské restaurace a "kebabárny" (prodává se tu gyros, akorát se jmenuje kebab). Jinak tu jídelníčku vládnou zdravá a lehká jídla, což platí i o studentském stavování.

Srovnávat mohu jenom s menzami v Čechách (tedy v Jinonicích a v centru Prahy). Hned zkraje řeknu, co většina z vás asi čeká: je to tady lepší. Oběd stojí pro studenty 2.40 nabo 2.60 eura, a tato cena je v porovnání s cenami potravin, které projíte, skutečně nízká. Zcela tu vládne systém "vem si, co chceš" - aneb švédské stoly a výběr z několika variant hlavních jídel a příloh. Samozřejmostí je kopec zeleniny (hlavně mrkev a ledový salát, často taky rybíz a podobně), kterou si bere k hlavnímu jídlu každý. A zálivky! Ty jsou ovšem výborné. Naopak polévky tu považují za normální regulérní jídlo.

Další věcí je chleba namazaný margarínem (normální máslo tu téměř neexistuje). Ten si hodně lidí bere k obědu a jí to společně se salátem jako překrm. Z nápojů je na výběr mléko, které je tu pijí snad všichni, nejen studenti. Mléko v nápojích jasně vede a pije se i k omáčce s masem. Časem si na to ale zvyknete a už vám nepřijde divné nic.

Ranní jinovatka a konec s Villem

Dnes ráno se tady objevila poprvé jinovatka, což jsme čekali. A včera mi skončily hodiny s Finem Villem, se kterým jsem se účastnil programu "Each One - Teach One".

O co jde? Each One Teach One můžete využít, když se chcete naučit nějaký jazyk a na oplátku nabídnout něco z toho vašeho. A dostanete za to i kredity. Učit někoho druhého můžete kdykoli během semestru a když si povedete jakýsi deníček, kde všechno zaznamenáváte (doporučeno je dávat si vzájemně i domácí úkoly), tak je vám to započítáno jako normální předmět.

Ville se mi ozval na inzerát, který jsem vyvěsil na webové stránky programu - že se chci učit německy (moje němčina je totiž dost bídná) a na oplátku nabízím češtinu. Neozval se žádný Němec, ale právě (ten!) Ville z Jyväskyly, kterého k zájmu o češtinu přivedly jasné důvody - má holku z Čech a chtěl by s ní i česky mluvit. Setkávali jsme se dvakrát týdně, on na mě plynně německy, já na něj anglicky (a samozřejmě česky) - a fungovalo to.

Je úsměvné, když někoho učíte vlastní řeč, protože si uvědomíte, kolik je v ní záludností a obtížných míst. Villemu dělalo nejprve problém rozlišit třeba s-š, z-ž a podobně. Nejvíc legrační bylo ale učení rodů, třeba u slov typu přítel-přítelkyně. Nedokázal pochopit, proč je ženský rod od přítele je přítelkyně a jindy se říká třeba učitelka. Důrazně jsem ho varoval, aby svojí přítelkyni náhodou nepojmenoval přítelka, načež se začal hrozně smát.

V Jyväskyle funguje dosti kvalitní výuka slovenštiny (je zde rodilá mluvčí ze Slovenska, o Slovácích tu mají větší povědomí než o Češích), takže Ville se učil češtinu přes slovenštinu. Celkem mu to šlo, ale různým zradám se nevyhnul. Vždycky vytáhnul svoje materiály ve slovenštině a já mu to překládal do češtiny. Ale naráželi jsme i na okamžiky, kdy jsem prostě nevěděl, jak mu to nebo ono vysvětlit, třeba časovou posloupnost nebo právě "genderové" nepravidelnosti.

V sobotu odlétá do Německa, ale možná se uvidíme ještě před Vánocemi.

Ztracené iluze

Název příspěvku - taky mimochodem Zolův román - mne napadl při dnešním zjištění, kam se podělo mé kolo. Od pondělka jsem ho totiž postrádal. Byl jsem se zeptat u správců kolejí, jestli ho náhodou neodstranili kvůli tomu, že bylo moc blízko vchodu. Neodstranili a dneska jsem ho našel v ohrádce na kola. Se zamotaným řetězem a téměř nepojízdné.

Protože bylo tak na ráně, tak si ho zřejmě někdo vypůjčil a když zjistil, že mu občas padá řetěz, samozřejmě ho ještě víc zamotal do kola a strčil do ohrádky na kola vedle kolejí. Ta se ovládá kartou, která se používá u vchodu do pokoje a taky pro vstup do ohrádky. takže to byl stoprocentně někdo, kdo tady bydlí. Variantu, že by ho někdo ukradl jsem zavrhl, ale zapomněl jsem na jedno - že koleje jsou i ve Finsku jenom koleje a když se někdo napije, tak je schopný jakékoli pitomosti. Prostě smůla, ale i poučení.

Pro mne to znamená, že budu muset na opravu nebo rovnou koupit nový řetěz.

Už měsíc

Už jsme tu měsíc... to znamená, že jsme si (nebo "jsem si", ale myslím, že ostatní to mají stejně) zvykli na počasí, na kolejní život, finský styl výuky i na mléko k jídlu; zvykli jsme si na "kiitos" i ochotu a vstřícnost vůči studentům. Čtu-li na různých blozích dojemné příspěvky z konce letního semestru - "ach, je tak těžké odjíždět!" - tak váhám. Budu mít to samé tady? Necelé čtyři měsíce jsou málo, hodnotit to teď je asi předčasné.

Fakt je, že už teď zjišťuju, že na určité věci si zvykám víc a víc. Nenápadně vás to vtáhne do sebe. Už jsem přestal srovnávat s Českem, i když zprávy odtud sleduju každý den. Období, chcete-li "kulturního šoku", nebo prostě jen zvyku, pomalu pomíjí. Taky to souvisí s klidem, že už jsem všechno zařídil a nic nemusím. Teď se snažím obsáhnout co nejvíc činností a aktivit, protože čas letí. Neuvěřitelně rychle.

Zima je (skoro) tu

Zima ve Finsku pomalu, ale jistě nastupuje. Dneska jsem se o tom přesvědčil, když jsem se šel podívat do okolí naší koleje. Podvečery jsou sychravé a užijete i šálu a čepici. Jakmile se začne stmívat, chlad je dost cítit a večer se nedá jen tak stát venku, aniž by člověk na sobě neměl několik vrstev. Místní lidi to ale neodrazuje a stále běhají a sportují, nehledě na "zimnější" počasí.

Teplotu tady přesně neměříme, z našeho teploměru v okně se dozvíme, zda je pět, deset, patnáct nebo dvacet. V pokoji jde otevřít jenom menší okno na větračku, snad proto, že zima tu býtá tuhá. Podle jednoho našeho kamaráda z Finska jde tu zima nejlíp přežít, když sněží. To pak nevadí ani ta tma. No, uvidíme.

Jací jsou Finové (aneb trocha zamyšlení)

Tišší. Zapšklí. Uzavření. Příliš profesionální. To byly některé moje první dojmy. Jací jsou ale Finové skutečně?

Pokud si představíte život v místních podmínkách, tak musíte být odolní. Finsko bylo vždycky jakousi zónou, o kterou se často bojovalo a která patřila tu onomu, tu jinému. S dřívější historií je snad už konec (minimálně s 20. stoletím), takže dneska jsou Finové normální a do Evropy integrovaný národ. Nemají křiklavou národní hrdost jako Američané, ale hrdí zcela určitě jsou. Minimálně víc, než Češi. (k tématu hrdosti si dovolím jenom krátce citovat Karla Hvížďalu: "Lidí se stydí zato, že jsou Češi. To je asi to nejhorší, co existuje. Kdybychom se toho dokázali zbavit, je to víc než půlka našeho vítězství". Celý záznam tady... ale to jsem se od těch Finů trochu vzdálil)

Říká se, že pro Finy jsou Češi jako pro Čechy Italové. Příliš hluku a emocí najednou. Řekl, bych, že toto přirovnání sedí. Finové (alepoň ti, co znám) nemají potřebu projevovat se hlasitě.

A samozřejmě alkohol... co o tom říct? Minimálně to, že různé pověry se vám rozplynou před očima, když si představíte válející se opilce a bezdomovce v Praze u metra. Tady nic takového nevidíte, a že v sobotu v noci sem tam někdo pokřikuje, je v osmdesátitisícovém městě celkem pochopitelné. Finové si to údajně vynahrazují na trajektech do Pobaltí, ale to je jiná věc.

Funguje tu síť tzv. ALKO, neboli obchodů s tvrdším alkoholem. Ten tu je drahý. V běžných obchodech dostanete jenom pivo a různé málo alkoholické nápoje. Takže představa Fina sedícího za nekonečné polární noci u stolu s lahví vodky je, řekl bych, spíše mýtus. Naopak řada lidí hodně sportuje, hlavně tady v Jyväskylä. Populární je samozřejmě nordic walking (takové ty hůlky, o které se opíráte při chůzi) a běhání. Cyklistika je spíš způsob přepravy, zatímco u nás má status sportu.

To všechno tvoří směs zvanou finská mentalita. IMHO.

Od Suomennliny po Kiasmu

Helsinki, nebo chcete-li česky Helsinky, kde se skrývají místa z názvu, jsme navštívili uplynulý víkend. Město je opravdu velké a hlavně je hlavní. Oproti Jyväskylä tedy celkem vítaná změna.

Průvodce nelžou - v Helsinkách vám stačí opravdu jeden nebo dva dny, pokud chcete vidět to základní. Naše rodinná skupinka vyrazila v sobotu večer. Po počátečních problémech s rezervací hostelu jsme se zabydleli v hotelu Sokos (hotelová síť všude ve Finsku) a vyrazili na noční nábřeží. Noční i denní fotky jsem umístil sem , můžete se vesele dívat :)

Druhý den se mohli plně věnovat městu. Zamířili jsme nejdřív na pevnost Suomennlina , švédsky Sveaborg (což - popravdě - zní o trochu mohutněji), kde to vypadá opravdu jako na fotkách na webu. Jedete tam lodí kolem typicky finských domečků na ostrovech: ani nepoznáte, že jste pár kroků od centra. Pro Finsko taky platí - co je malé, to je hezké.

Po krátké procházce (kdy jsme seznali, že ostrov je opravdu velký a za hodinu se projít nedá) jsme zamířili zpátky, protože nás čekaly ještě další zajímavosti. Někde na webu jsem četl, že Helsinki jsou "sedmiminutové město". Všude jste za sedm minut. Odhad sedí jen částečně, ale pravda je, že i když se těch sedm minut protáhne na dvacet, tak kamkoli jdete, je to blízko. A všechny cesty vedou nikoli do Říma, ale na hlavní nádraží. :)

Co jsme viděli, stálo za to. Už zmíněné muzeum moderního umění Kiasma je v Helsinkách od roku 1998. Finsko fandí modernismu, proto muzeum prosperuje. Hlavně tím, že je státní, ale zároveň sbírá peníze i od soukromých dárců. Osobní odbočka: Četl jsem na zpáteční cestě rozhovor s ředitelem muzea, kde se dušoval, že ani ti největší sponzoři (například poradenská firma Deloitte, 3M nebo velké noviny Helsingin Sanomat) nemají vliv na obsah galerie. Věřím mu to. Kolem tohoto tématu se točil celý dvoustránkový rozhovor. Doporučuji porovnat s českým prostředím, kde se podobné otázky odváží vznést pouze některá média. No nic.

Náš výlet skončil u Finlandia Hall a u kostelu Temppeliaukio church (doufám, že to píšu správně). Za shlédnutí stojí hlavně kostel, který vznikl na konci 60. let a je jakoby vnořený do skály, když někdy do Helsinek zamíříte, opravdu doporučuji.

No a ... další příspěvek (zdráhám se říkat článek) na blog tu bude co nevidět. Zjistil jsem totiž, že tohle je první po týdnu! Těšte se :)