Tam pere!

Tampere je velké město a není daleko od naší milované (jak kdy) Jyväskyly. Byl jsem na výletě tuto neděli sám, protože všichni už tam byli. No co se dalo dělat. Tentokrát to bylo docela napínavé, protože počasí mi nepřálo ani trochu. Psa by nevyhnal, ale já jsem ráno v půl sedmé vstal a úspěšně sám sebe vyhnal na "asemu" či "matkakeskus", neboli jyvaskylské nádraží.

Tampere má asi dvě stě tisíc obyvatel a je tedy asi dvakrát větší než Jyväskylä. Působí opravdu jako město, je živější rušnější než naše středofinská "metropole", dokonce i v neděli dopoledne. Hodně památek je z 19. století, kdy město bylo centrem průmyslu. Hlavně díky tomu má město celkem osobitý charakter. Takže hlavní atrakcí je muzeum nebo spíš muzejní komplex, kde je trochu nelogicky vedle regionálního muzea i expozice věnovaná botám a hokejová síň slávy. Jsou tam přehled i výsledky některých zápasů na mistrovstvích světa, která Finové vyhráli, a neustále v přehledech čtete - Tsekki (tedy Česko) proti Suomi, což není příliš překvapivé.

Najdete tady i jiná asi neméně zajímavá muzea, která mají ve Finsku vždycky dovedená k dokonalosti, třeba Leninovo muzeum (pozor, tento vousatý revolucionář působil i ve Finsku) nebo muzeum špionáže.

Tampere leží mezi dvěma jezery a kanál, který je spojuje, slouží jako "pohon" vodní elektrárně. V létě musí být procházka kolem něj fakt zajímavá a pěkná. Další atrakcí je věž neboli Observation Tower, největší věž podobného typu v severských zemích. Nachází se v zábavním komplexu na konci mětsa a je na první pohled opravdu vysoká. Rozmýšlel jsem se, jestli v počasí, kdy máte co dělat abyste viděli na přechodu přijíždějíící auta, má smysl lézt nahoru a obětovat cenných 8 eur, ale nakonec nahoru vylezl a udělal dobře. Tedy vylezl - spíš vyjel supermoderním výtahem, který vás za 15 vteřin vyveze nehoru a vy jenom všechno bezmocně sledujete. Musím říct, že hlavně cesta dolů je pro silné žaludky, protože se vám to malinko zhoupne.

Nahoře to stálo za to. Dobrý výhled nejen na město, ale i na okolní jezera. Dokonce i v takovém počasí, jaké panovalo při mojí návštěvě - tedy vítr, sníh a nebo déšť. Mohu jen doporučit a přidat historku: nahoře, co to neslyším, se baví v kavárně tři Češi. Po mém pozdravu "Dobrý den" se všichni překvapeně podívají a pak řeknou taky dobrý den. Nečekané setkání na nečekaném místě.

Shrnuto a podtrženo - Tampere je jiné než finská města, která jsme viděli. Po nevýrazném Turku, komorních Helsinkách a v přírodě zasazené Jyväskyle příjemné překvapení. Už jich ale nebude moc, protože čas utíká a do jiných finských měst se asi těžko podíváme. Na konec alepsoň něco povzbudivého.

Na hokeji

Hokej - ve Finsku národní sport číslo jedna. Nabitá Energia Arena v Jyväskyle, kam jsme dnes zavítali na zápas, je toho důkazem. Tím spíš, že "náš tým" je první v ligové tabulce. :)

Už z dřívějších zpráv jsem věděl, že zápasy týmu jyvaskylských nabízí vždy dobrou atmosféru a výborný hokej. Dnešek mne v tom jenom utvrdil. Favoritem v zápase byla jednoznačně Jyväskylä, protože se hrálo proti třináctému celku tabulky Assät z Pori. Vyhráli jsme (7 : 2) zaslouženě. Celou dobu se hrálo technicky, tvrdě a zahanbit se nenechal ani papírový outsider. Diváci (a nejen ti v "kotli") byli vynikající. Odměňovali každou akci potleskem, každý faul pískáním a opravdu fandili. Bylo plno, a to téměř i na stání - nahoře jsme stáli skoro ve dvou řadách. Jen pro zajímavost - lístek stojí pro studenta právě na stání 8 euro, pokud ho koupíte v předprodeji, na sezení je to 18 euro.

Na hokeji jsem ale i poznal, jak jsou Finové disciplinovaní. Hala se na konci vyprázdnila během minuty. Uvnitř v hale je zakázána konzumace alkoholu, takže pivo tu nekoupíte (jenom v dolních barech). Všichni to dodržují a místo piva si kupují kávu. Zvláštní? Vždyť ve Finsku, jak známo, je její spotřeba celosvětově největší. Ale o tom možná někdy příště.

Sněhy

Už druhý den máme sníh, takže celá Jyväskylä vypadá pohádkově. Pár fotek si můžete prohlédnout v novém albu v galerii. Sníh vypadá nádherně, ale neusnadňuje pohyb po městě. Jízda na kole je místy pro dobrodruhy, ale většinou jsou silnice i chodníky posypané a celkem to jde. Ráno je zpravidla horší kvůli námraze z noci, zrádné mohou být i večery. A zamrzají zámky od kola, což se stalo třeba mě. Naštěstí stačí tzv. "zajet k černochovi" (černoch vlastní v Jyväskyle jednu z mnoha prodejen použitých kol a provozuje opravnu) a ten se vším pomůže. Pokud jste si svoje kolo koupili u něj, tak jste na tom ještě lépe - "neoškube" vás. Mně ale kdysi pomohl i s mým starým kolem (nekoupil jsem ho u něj) a dal zadarmo duši. Když ho viděl, tak mu mě asi bylo líto.

Doprezentováno

Dnes jsem konečně přednesl svoji slavnou prezentaci na téma BBC a kurz angličtiny se tím uzavírá. Hodně jsem už napsal o tom, jak to tady vypadá s jazyky, a nejen s angličtinou. Lépe než u nás. Severské země jsou ostatně proslulé dobrou výukou jazyků.

I když na první pohled naše úkoly během semestru (panelová diskuse, esej a prezentace) vypadá jako nevinné ve srovnání s biflováním slovíček, není tomu tak. Můžeme se pustit do srovnání - jak vypadá angličtina na mojí domovské fakultě a jak tady?

V Praze na FSV zhruba dvě hodiny (dvě přednášky, tedy reálně tři hodiny) děláte článek, který se čte postupně nahlas před třídou (a je vám opravována výslovnost). Jmenuje se to Angličtina pro žurnalisty a marketingovou komunikaci a jediná odlišnost od běžného kurzu je ta, že se tam čte místo článku o vaření nebo Londýně deset let starý (!) článek z Newsweeku "o něčem", většinou o tom, co zajímá učitele. Celý obsah časopisu přitom visí digitalizovaný a přístupný na internetu, takže není problém si článek zadarmo (byť zkrácený) stáhnout a vytisknout - ruku na srdce, to už snad dnes umí každý.

Ani se nedivím. Paní co nás učí to dělá z lásky k univerzitě a vědění, de facto dobrovolně a je na nás hodná. Dobře, připusťme, je starší a neumí moc s internetem; kdyby byl na univerzitě na fakultě žurnalistiky aspoň Newsweek k dispozici v knihovně (pro organizace nižší předplatné), aby si to mohla okopírovat, ale není. Takže smůla, vše při starém. (Abych nekřivdil - na jiné fakultě, FHS v Jinonicích, Newsweek je. Ale to zároveň dokazuje, že kliknout si na internetu pro předplatné není nemožné).

No a jak tady? Prezentace na čtvrt hodiny před celou třídou - osvětlit vámi vybraný problém. Legrace? Nikoli, docela těžká práce. Mně trvalo skoro celý den zjištění zdrojů (minimum 3) a příprava PowerPointu, sumarizování informací a nácvik mluvení. Tak dlouho jsem se doma na angličtinu nikdy nepřipravoval. Další úkol: panelová diskuse. Diskutovat 20 minut o nějakém současném problému ve skupině, aby to mělo hlavu a patu? Ne zcela snadné. Už jen výběr problému a způsob uvedení vám zabere čas, nehledě na rozdělení rolí, vyhledání slovní zásoby, domluva kdo bude kdy mluvit, atd. Nejlehčí mi přišla esej na téma "Jak užitečný je můj obor studia". Aspoň poznáte, k čemu to vaše snažení vlastně je :)

Na konci kurzu je evaluace a reflexe: kolik toho vím, co jsem se naučil? Hodnotíte sami sebe, kam jste postoupili, kam jste se v jazyce posunuli. i to je užitečné, protože se ohlédnete. Během kurzu jsou vám doporučovány elektronické výkladové slovníky a můžete si udělat testy, jak jste na tom se slovní zásobou. To vše na internetu, takže můžete využít i po konci kurzu. Stačí ve volné chvíli najet na link a už můžete pokračovat v samostudiu.

A jsme doma

Po návratu z ruské reality se mi zdá všechno ve Finsku ideální. (Tedy, ono to bylo ideální i předtím, ale teď je to ještě lepší). Po překročení hranice se cítíte jako v Evropě, což mám potvrzené z více stran. Finští celníci srší vtipem a pohodou ve srovnání s těmi ruskými a druhá strana hranice je jako vyměněná. Asi jako když jedete z Čech do Německa - rozdíl je znát na první pohled.

Dnes se koná výměnná schůzka fotek a zážitků, takže se na ni večer chystám. Je to sice na druhé straně města, ale budou tam všichni, takže by bylo dobré navštívit. Další "povinností" je desetiminutová anglická prezentace, kterou máme na středu. Mým tématem budou pravděpodobně stručné dějiny veřejnoprávní BBC. Škola volá a mě se ani nechce myslet na to, co mám všechno před sebou.

Rusko - část druhá

Tři dny jsme strávili v Moskvě, dva dny byly rezervovány Sankt Petěrburg (což je dnešní oficiální název tohoto města). Škoda, protože by si zasloužil víc. Město, pro které spisovatel Alexandr Solženicyn navrhl název Něvograd, je z našeho pohledu přátelštější. Žije tu méně lidí (i tak je to ale druhé největší město Ruska) a spíše než sovětskou éru připomíná dávnou slávu impéria a Petra Velikého. Po něm však pojmenováno nebylo, on sám ho nazval podle světce téhož jména.

Nezmínil jsem se ještě o dopravě, která je v obou městech katastrofální. Aut je víc než mnoho a vzduch kolem hlavních tříd je nedýchatelný. Zčásti je to způsobeno tím, že dosud nezmizely staré Lady a podobné značky, které by kontolou na emise (alespoň u nás) neprošly. Zácpy jsou na denním pořádku a hustou dopravou asi trpí i památky, hlavně v Petrohradě. Je tu i metro, ale složitou situaci to příliš neřeší.

Historie na každém kroku - tak zhodnotil Petrohrad můj kamarád Patrik z Berlína. Je to opravdu tak, protože kam se pohnete, tam něco historického je. Hodně se opravuje a renovuje, turistický ruch relativně funguje, je to mnoho příležitostí k odpočinku i ve středu města. Viděli jsme slavnou a nekonečnou Ermitáž, Izákovu katedrálu a užili si noční jízdu limuzínou (bohužel, zrušili nám výlet lodí po Něve a mnoho lidí proto výlet zrušilo).

Na konci celého zájezdu nás čekalo Carské Selo (dnešní název Puškin - hádejte na památku koho) a Jekatěrinský palác, snad nejlepší část naší cesty. Směrem k němu jsme projížděli předměstími, kde Rusové postavili za sovětských časů administrativní budovy, které přetrvaly dodnes. Dokonce i nějaká ta socha Lenina se tu našla. Takže "všechny tváře Petěrburgu" - i tak by se dal nazvat konec našeho listopadového výletu.

Rusko - část první

Rusko a Evropa - to je pro mne hlavní rozdíl mezi majestátní Moskvou a Petrohradem. Náš výlet s místní organizací Erasmus Student Network nás zavedl do měst, z nichž jedno bylo od začátku zamýšleno jako součást starého kontinentu a druhé se sice v "evropské" části Ruska nachází, ale cítíte z něj naprosto jiný ráz. Typicky ruský.

Do Ruska jsem se těšil a podobné očekával. Přesto mne překvapilo. Je vidět, že je v izolaci, ve větší, než jsem si myslel. Anglicky se nedomluvíte, dokonce ani v hostelu ne. Turistický ruch v Moskvě je v plenkách, Petrohrad je na tom o něco lépe. Chápu, neboť "perlu na Něve" skutečně stojí za to vidět a majestátní stavby připomínají Benátky.

Téměř týdenní cestu jsme začali nocí ve vlaku Lev Tolstoj (trasa z finského Lahti do Moskvy trvá přibližně 12 hodin), kde se nejdřív rozjela zábava s pasy. Misíte mít nejen vízum (pro našince 35 euro, ale pro ostatní i mnohonásobně víc), ale i tzv. migrační kartu, jejíž jeden útržek odevzdáte při vjezdu a druhý při výjezdu ze země. Pasy nám kontrolovali přibližně čtyřikrát a nebylo to nic příjemného. Jak trefně poznamenal Maciej, polský kamarád, nemají v Rusku asi problém s nezaměstnaností, protože v každém vagónu jsou dva lidé, kteří se tzv. starají o vlak a cestující. V praxi to vypadá, že sedí v kabince pro ně určené a hledí před sebe nebo na sebe. Chcete s něčím pomoct? Angličtina? Ale kdeže, přece musíte umět rusky, když sem chcete jet.

Moskva je majestátní a ruská. Je tu draho - dráž než v St.Petěrburgu, jak jsme později zjistili - a městu vévodí Stalinovy sestry, mrakodrapy, které vznikly v 50. letech. Vůbec, éra sovětská i imperiální tu zůstala. Duch Lenina se tu tak nějak vznáší, proto stará pojmenování tu jsou stále. Leninova stanice v metru (je muzeem samo o sobě), Leninova knihovna - a samozřejmě Leninovo mauzoleum, svědek minulosti i současnosti, znak toho, že jen málo se změnilo. Myslíte si, že smekat před Leninem patří do učebnic dějepisu? Mýlíte se. Dokonce i ruce v kapsách jsou zakázány. Vojáci stojí na každém rohu mauzolea a vyvolávají tísnivý pocit. Jste rádi, když mrtvolu vidíte (nesmíte se zastavit) a vyjdete ven na světlo světa.

Krásy Moskvy si můžete i s nějakým tím komentářem prohlédnout zde. Protože se slavil Den milicionářů, tak jsme viděli i kousek historické přehlídky na Rudém náměstí. Kromě jiných lákadel jsme viděli ve slavném Balšou teatru balet Gisele. Dost zajímavá taky byla exkurze do moskevského metra, stejně majestátního jako město, samozřejmě Kreml, kde je ohyzdný sjezdový palác ze sovětské éry, a Treťjakovská galerie ruských mistrů.

(Pro)ruské zkušenosti

Datum a čas mého odjezdu do Ruska se přiblížil/o. Už jsme dostali varování, že tam nemáme pít vodu z kohoutku (ani samotní Rusové ji nepijí), nemáme ztratit pas a nemáme chodit sami. Od Hanky a Matěje jsem dostal poslední instrukce, jak se tam chovat a co si tam přesně vzít - oba dva už výlety absolvovali - a můžu vyrazit. Zážitky asi začnou už dneska (viz. noční vlak Tolstoj), jsem ale rád, že tam bude několik mých kamarádů včetně Šiwona z Jižní Koreje, takže tam bude o koho se opřít.

Včerejší hodina PR se nesla tak trochu taky v ruském duchu. Zrovna jsme zabředli do otázek spojených s propagandou a vyučující nám dala jako příklad konflikt v Gruzii, s tím, že šlo o válku propagandistickou. Slyšel jsem jak jedna dívčina z Ruska řekla - naprosto příznačně :"Ale oni (Gruzínci) si přece začali." Z dřívějška vím, že s Rusy nemá smysl diskutovat o politice, protože prostě nikdy nepřipustí, že medvědevsko-putinská klika dělá něco špatně.

Dost už úvah o politice :) a hurá do Moskvy a St. Petersburgu.

Pečení pully

Pulla je tradiční finské pečivo, které se tu všude prodává ke kávě. Nedělní odpoledne jsme se proto rozhodli zpříjemnit si pečením této pochotky. To vše s naší mezinárodní skupinkou z Buddy programu, což je program na seznámení finských a mezinárodních studentů. Dají vás dohromady a pak si už další činnosti vymýšlíte sami. Toto byla vlastně naše první společná akce.

Nejprve jsme si obstarali všechny přísady, něco ještě dokoupili v centru a dali se do toho. Janita z Finska (o které jsem se později dozvěděl, že má snoubence v Ugandě) nás pozvala k sobě domů (respektive do podnájmu, který sdílí ještě s dalšími studentkami) a mohlo se začít. Nebudu tu zevrubně popisovat recept (pro zájemce recept v angličtině zde). Místo toho si můžete prohlédnout fotky z naší akce. Kupodivu udělat pullu je celkem jednoduché, zvlášť pečení, které trvá asi deset minut. Celé nám to zabralo velkou část odpoledne, potom jsme se ještě chvilku bavili o snoubenci v Ugandě (třeba že si s Janitou musí volat brzy k večeru, protože v noci jsou města nebezpečná) a plánovali další aktivity. Zvítězila mužská zábava - co jiného ve Finsku, než hokej.

Marek mě včera upozornil, že to už jsou rovné dva měsíce, co jsme tady. Takže větší část za námi a málo času před námi. Říjen snad uplynul ještě rychleji než září.

Dušičkový sníh

Včera nás, kdo jsme seděli v univerzitní knihovně, vyhnali už ve čtyři odpoledne. Dneska je totiž Svátek všech svatých, ve Finsku velmi dodržovaný. Je součástí tzv. Týdnu všech svatých (který se na nás projevil tím, že v knihovně byly kupříkladu speciální otevírací hodiny), který připadá na období mezi 31. říjnem a šestým listopadem. Sobota v tomto týdnu je přímo určena pro oslavu Svátku všech svatých.

Jak už název napovídá, jde o oslavu všech svatých, ale i uctění památky zesnulých, tedy naše Dušičky. Tudíž lze očekávat návštěvu hřbitovů a podobných míst ve zvýšené míře. Jde o klasický státní svátek, takže jsou zavřeny třeba i obchody.

Jakoby symbolicky se dnes objevil u nás i první sníh, který předznamenal blížící se zimu. Zatím padá a roztává, takže sněhová peřina tu hned tak nebude. Včerejší trvalý déšť se ze dne na den změnil v trvalé sněžení. Teploty jsou tu teď mírně nad nulou.

Kromě státních svátků jsou ve Finsku i flag days, neboli dny, kdy musí na domech viset finská vlajka. Během roku je jich poměrně dost (jejich seznam najdete zde). Zažili jsme tu kupříkladu Den finské literatury nebo Den OSN. Finové tento zvyk opravdu dodržují a místo na vlajku je na každém domě.