Už jsme tu měsíc... to znamená, že jsme si (nebo "jsem si", ale myslím, že ostatní to mají stejně) zvykli na počasí, na kolejní život, finský styl výuky i na mléko k jídlu; zvykli jsme si na "kiitos" i ochotu a vstřícnost vůči studentům. Čtu-li na různých blozích dojemné příspěvky z konce letního semestru - "ach, je tak těžké odjíždět!" - tak váhám. Budu mít to samé tady? Necelé čtyři měsíce jsou málo, hodnotit to teď je asi předčasné.
Fakt je, že už teď zjišťuju, že na určité věci si zvykám víc a víc. Nenápadně vás to vtáhne do sebe. Už jsem přestal srovnávat s Českem, i když zprávy odtud sleduju každý den. Období, chcete-li "kulturního šoku", nebo prostě jen zvyku, pomalu pomíjí. Taky to souvisí s klidem, že už jsem všechno zařídil a nic nemusím. Teď se snažím obsáhnout co nejvíc činností a aktivit, protože čas letí. Neuvěřitelně rychle.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Taky mám pocit, že se čas zrychluje. Alespoň druhá půlka září proletěla kolem mne a já zjišťuji s překvapením, že se mě lidé začínají ptát na Silvestr.
Je milé, že se ke studentům chovají tak vstřícně, na to si člověk rád zvykne, to jo.
Ten klid seveřanům fakt závidím. Myslím, že si ho při představě islandského životního stylu, dokážu vybavit. Zpočátku člověk vypadá hodně nápadně, tím, jak je oproti seveřanům jaksi "zrychlený", pak ať chce nebo nechce, přizpůsobí se příjemnému pomalému tempu a klidnému životu. Avšak zdání klame, protože klid se jen snaží uchlácholit člověka s nezadržitelně běžícím časem...
Okomentovat